Jdi na obsah Jdi na menu
 


Po konci – příručka přeživšího

Olda Kudla

Po konci – příručka přeživšího

 

 

 

Den první, po konci.

 

Už nevím, jak dlouho jsem vzhůru, jen tak polehávám a oddaluji moment, kdy se budu muset podívat na hodiny. No, a je to tady, mrknu na mobil, půl sedmé. Závidím těm, co umí spát hlubokým spánkem do deseti. Ať jdu spát v devět nebo ve dvě ráno, stejně se budím před šestou a ne vždy svěží. Bylo mi docela mizerně, ale nemělo mi být z čeho, včera jsem sice trochu pil, ale opilý jsem nebyl. Asi nějaká viróza. Takže sprcha a snídaně, jenže voda teče jen chvíli a pak už vůbec, paráda. Nějak to přežiju, přinejhorším se osprchuju v práci, dělám to sice poměrně nerad, ale jak se neříká, v nouzi poznáš sprchu v práci, je to podobné jako se záchody, většina lidí o tom pochopitelně nemluví, ale každý si radši radši sedne doma. Tak si aspoň uvařím kafe, balenou vodou plním rychlovarnou konvici, pokládám a zapínám, pročítám nějaké letáky, co jsem včera měl ve schránce, levná elektronika, hyperslevy, zaručený sajrajt na hubnutí vyvinutý švýcarskými vědci, půjčka bez ručitele a bez poplatků, tohle mě vždycky spolehlivě vrátí do reality. Ale co to? Voda se nevaří? Kontrolka nesvítí, zkouším rozsvítit světlo, nejde elektřina, super, čím dál tím líp. Jističe jsou v pořádku, tak se obleču a zeptám se sousedů, jestli něco neví, mám totiž ve zvyku záměrně přehlížet infotabuli ve vchodu, akorát tam otravují s úklidem a podobně. Tak ještě mrknu na net a vyrazím. Zapínám noťas, ten má naštěstí nabitou baterii, jenže stránku nelze zobrazit, internet vždy jede, i když nejde proud, no, to je tak, když člověk bere nejlevnější možnou nabídku připojení. No nic, tak je rozhodnuto, prozřetelnost mě asi chce celého v práci, jako by prodavač knih s mizerným platem mohl zachránit lidstvo nebo co.

Zaklepal jsem na sousedku, která vstává brzy kvůli prckovi, ale dnes asi není doma, tak nic. Zkusil jsem další byt o patro níže, důchodci vstávají taky brzo, ale taky žádná reakce a stejné je to v celém domě, zvláštní, říkám si polohlasem. Vyjdu před dům, kde touhle dobou už bývá poměrně rušno, ale dnes ani auto, a když auta, tak jen zaparkovaná a prázdná, žádný člověk, nikde nic, začíná mě jímat velice nepříjemný pocit. Došel jsem na tramvaj, ale ani po pár minutách žádná nejede. Zkusím si zavolat taxík, ale na mobilu nemám signál, ani čárka, tak teď už definitivně propadám panice a začínám volat, “haló!! Jéé tádý něěkdó”? Nikde nic. Obešel jsem několik bloků, volal, bouchal na dveře, pak i pískal na píšťalku, co nosím na klíčích, koukal do oken, nikde ani noha, ani hlava. Zkouším jednu z mála telefonních budek, ale ta je taky mrtvá, dokonce jsem s tím už trochu počítal. Tak to asi na práci kašlu, znova a znova zkouším telefon. Pořád nic. Ve městě a úplně bez signálu, tak to je docela v prdeli. Vracím se do bytu a přemýšlím co dál. Kdybych alespoň nebyl sám, ale moje manželka tu poslední dobou přespává čím dál míň. Od té doby, co „objevila“, že se jí líbí víc ženy a muži se jí hnusí o to víc, spí u své přítelkyně a u mě spala naposledy před dvěma měsíci, a se mnou asi tak před rokem, nevím přesně, možná už je to déle. Ale díky tomu jsem teď v téhle debilní situaci sám a nevím, co mám dělat. Snědl jsem z ledničky, co ještě vypadalo bezpečně, odhaduji, že nejde tak asi od půlnoci vzhledem k tomu, že je uvnitř skoro pokojová teplota. Mrazák už taky povolil, ale budu si aspoň mít co udělat k obědu, protože plyn jde, aspoň zatím. Znovu jsem vyrazil do ulic, tentokrát jsem už došel pěšky do práce, po cestě jsem volal a pískal, pořád nikde nikdo, obchody byly zavřené stejně jako knihkupectví, ve kterém touhle dobou už obvykle čtu pod pultem, což je hlavní důvod, proč tam stále pracuji. Tedy nejspíš do teď, jak to tak vypadá. Prošel jsem se ještě dál, až k bytu přítelkyně a milenky své ženy, kterou normálně nemůžu ani cítit a když ji náhodou potkám, přejdu na druhou stranu ulice, ale teď bych moc rád viděl i ji, i když svou ženu ještě raději. Volal jsem a házel kamínky do oken, pak jsem to vzdal a z nedalekého staveniště si přinesl tvárnici, kterou jsem na druhý pokus prohodil prosklenými vchodovými dveřmi a vyběhl až k bytu. Opět jsem bouchal a kopal do dveří a křičel, ale žádná odpověď. Už jsem byl zoufalý a vyděšený zároveň, naštěstí staré obyčejné dveře šly na několikátý pokus vyrazit, i když jsem si při tom škaredě narazil rameno. Bylo jen zabouchnuto, nebylo zamčeno, jinak by se mi to nejspíš nepodařilo, takhle se vylomila západka ze zámku. Byt jsem našel prázdný, s jasnými známkami, že tu někdo ještě včera byl, lehký odér vonných tyčinek a vonných svíček, prázdné lahve od vína ještě nebyly na dně suché. Chvíli jsem v bytě, ve kterém jsem byl jen jednou, když jsem sem manželce odnášel věci, okouněl, ale pak jsem zase vyšel ven. Po cestě jsem zase volal a bušil na dveře dalších bytů. Bez jakékoli známky přítomnosti.

Zbytek dne jsem strávil procházením okolí bytu, voláním, pískáním a hledáním kohokoliv. Marně. Všude prázdno, ticho a klid, velmi zvláštní, velmi nečekaný a velmi nepříjemný klid. Pořád si říkám, že to není doopravdy, tohle se přece nemůže dít, je to jen jako, nebo jsem se praštil do hlavy a teď ležím v nemocnici pod sedativy a tohle se mi jen zdá. Ale asi to je doopravdy, ale hlava nemůže tomu, co vidí oči, uvěřit. Studená odbytá večeře doma a po lahvi medoviny jsem usnul neklidným spánkem.

 

 

Den druhý.

 

Jezdím pomalu svým Getzem napříč městem a troubím. Systematicky. Přibližně minutu přerušovaně mačkám klakson a pak zastavím a poslouchám. Nikde nikdo. To ticho, které jsem tak vyznával a za kterým jsem jezdil do odlehlých míst, mi je teď nepříjemné. Díky nepřirozenému tichu se zvuk klaksonu rozléhá do velké vzdálenosti, láme se o budovy a s ozvěnou se vrací. Když jsem po dvou hodinách takto přerušovaně dojel na opačný konec města, přepadl mě záchvat úzkosti. Po chvíli jsem se však vzpamatoval, utřel oči, nasadil cestovní rychlost a najel na dálnici. Musím se podívat k rodičům, tuším, bojím se, co najdu, respektive nenajdu, ale musím. Pro jistotu. Cesta trvá hodinu a půl, nebudu se nikde zastavovat. Rozmýšlet co dál budu až tam. Pohled na prázdnou dálnici mě kupodivu docela uklidňoval, jen občas jsem narazil na prázdné auto na krajnici, některé dokonce s otevřenými dveřmi, u jednoho jsem zastavil, ale na nic jsem nepřišel, nikdo tam nebyl, tak jsem hned jel dál. V zamyšlení jsem pustil rádio a až po chvíli ladění, zaposlouchán do šumu o různé frekvenci, mi došlo v nastalém záchvatu vzteku, co to vlastně dělám. Když nejde naladit ani jedna z desítek českých stanic, stejná situace bude všude. Po chvíli trudnomyslnosti mě ale napadlo, že někde třeba může někdo vysílat s přestávkami, amatér či lokální radiostanice a rozhodl jsem se, že budu pravidelně zkoušet naladit nějakou stanici, čímž jsem se bavil celou cestu.

Při posledních kilometrech se mi kroutila střeva jako klubko hadů, srdce bušilo a se zmenšující se vzdáleností, která mě dělila od velké radosti nebo velké bolesti, se to ještě horšilo. Bylo to k nevydržení. Konečně jsem zaparkoval před rodným domem, vyskočil z auta a bušil na okna a dveře, křičel, až mi hlas přeskakoval a doufal v nemožné. Z auta jsem vytáhl páčidlo, které vozím v pro případ nehody v kufru, a se smíšenými pocity marnosti a naděje, s myšlenkou, že mi otec vynadá, vypáčil vchodové dveře. Byla to poctivá práce a až na třetí pokus s vynaložením veškeré síly s praskotem a skřípěním povolily. Vtrhnul jsem do předsíně a zase začal volat. Proběhl jsem celý dům a nikoho jsem nenašel, následovala zahrada, dílna a pak zase dům. Tohle už bylo na mě moc, ačkoliv jsem si myslel, že jsem částečně připraven, protože jsem s takovým scénářem musel chtě nechtě počítat, nebyl jsem. Sesunul jsem se na zem a hystericky brečel. Ale sebral jsem se překvapivě rychle. Navzdory nepravděpodobné situaci zmizení všech jsem byl na takové okolnosti nejspíš připraven mnohem lépe než jiní. Mírně samotářská povaha, záliba ve čtení sci-fi a fantasy literatury a velká představivost, to vše dohromady mi dalo poměrně velkou přizpůsobivost pro nemožné. A ty sny. Ty sny, které se několik let občas opakovaly a měly pořád stejný, nebo podobný námět. Teprve teď, když jsem našel dům svých rodičů prázdný, jsem si na ně vzpomněl. Zvláštní shoda okolností. Již několik let se mi občas zdá, s různými obměnami, totéž. Zdálo se mi tohle. Přesně tohle. Že jsem se probudil, nic netušíc ve své posteli a až po zjištění, že nejde elektřina, nelze se připojit k internetu, začínám hledat někoho, kdo mi vysvětlí, proč, nikoho nenacházím, ani v domě, ani v ulici, nikde. Volám do prázdných ulic, pískám na píšťalku, co nosím jako talisman na klíčích a nikdo mi neodpovídá. Nemá totiž kdo odpovědět. Pěkně blbá náhoda. Náhoda? Přesně tohle se mi zdávalo a přesně tohle se stalo včera. Někde vzadu v mozku mi začala rejdit myšlenka, že to není náhoda, že někdo, nebo něco mě takhle připravoval na život, který povedu po Konci, že je proti mně všechno spiknuté a někde někdo se mým začínajícím šílenstvím královsky baví. Začínám vymýšlet kraviny, musím uvažovat racionálně. Zvedl jsem se z podlahy, vyšel před dům a zatroubil na klakson, několikrát dlouze po sobě, pak jsem poslouchal. A ještě několikrát. Nic. Ticho, jen lehký větřík šelestil ve větvích stromů, ani ptáky jsem žádné nezahlédl a uvědomil si, že ani ve městě nebyli žádní holubi, kterých je obvykle všude plno.

Prošel jsem se vesnicí, ve které jsem strávil dvacet let života, než jsem se odstěhoval za svou budoucí manželkou, občas zapískal, volat už jsem nemohl, vypověděly mi hlasivky, jen jsem bolestivě chrčel, ale ani tak nic nenasvědčovalo, že by někde někdo v okolí byl, ani toulaví psi. Šel jsem zahloubán do vzpomínek na dětství, na vesnici, kde se odehrávalo, na rodiče, na své sestry a na lumpárny, které jsem prováděl. V zamyšlení jsem došel až zatopenému lomu, mechanizací opuštěnému již před asi šedesáti lety. Zde se odehrávaly mé dětské průzkumné mise a i později jsem chodil rád do tohohle klidného kousku přírody. Strmé, řídce keři a travou zarostlé skály, které se tyčily nad hlubokou tmavou vodou a stromy všude kolem, tady to vypadalo pořád stejně. Stejně klidně, stejně opuštěně, jako by se nic nestalo, sedl jsem si do trávy a začal uvažovat, co dál. Po vytvoření hrubé kostry plánu jsem se vrátil k rodičům, i když tam vlastně nebyli. Zvyk je zvyk. Už teď mi chybí.

Prošel jsem dům, ve kterém jsem vyrůstal, svůj starý pokoj, s podivným pocitem jako bych tu měl být naposledy. Tento pocit mě utvrdil v přesvědčení, že domov dělají lidé, rodina, nikoliv stěny, nábytek a řada krámů a řekl jsem si, že už nemám důvod se sem vracet, pro jistotu nechal na stole v kuchyni vzkaz naaranžovaný tak, aby byl nepřehlédnutelný. Vzal jsem si pár rodinných fotek a osobních věcí a vyrazil zpět do městského bytu oklikou přes dům kamarádky Renaty, spřízněné duše, jen pro jistotu se podívat do jejího domu, možná se rozloučit takovým tím nostalgickým způsobem nebo tak něco. Dům jsem nalezl opuštěný, tak jako mnoho jiných, které jsem za poslední dva dny viděl, ale přece na mě zapůsobil dojmem, že tu někdo je, vrátil jsem se pár kroků k autu a zatroubil, a protože se mi hlasivky ještě nezotavily, aspoň zapískal, po chvilce bylo jasné, že tu nikdo není. Přesto se mě stále držel pocit, že tenhle dům je jiný než ty ostatní, bylo odemčeno, tak jsem vešel dovnitř, dům prošel a našel několik znamení, že někdo vybavení používal ještě dnes, možná včera, na sporáku byla v hrnci polévka, která nebyla zkažená. Zmocnilo se mě vzrušení. Situaci jsem si promyslel, dům ještě jednou prohlédl a došel jsem k závěru, že si jen přeji, aby to byla pravda, že si to přeji tolik, že vidím stopy i tam, kde nejsou, a polévka mohla vydržet nezkazit se dva dny. Klamu sám sebe. Se zklamáním jsem nasedl zpět do auta a po chvíli čekání a pozorování okolí se vydal na zpáteční cestu.

Ještě týž den jsem se začal připravovat. Můj plán byl poměrně jednoduchý, hledat někoho dalšího. Hledat, hledat a hledat. Svět je veliký a myšlenka, že zmizelo celé lidstvo prostě nepřicházela v úvahu. Když jsem, kdo ví proč, zůstal já, proč by tu nemohli být i další? A pokud žijí i další, někdo možná bude vědět, co se stalo a proč, ale hlavně nebudu sám.

Po návratu do svého bytu jsem si vzal tužku a papír a začal psát, co je třeba k cestě. Možná to s přípravou přeháním, ale teď mi nic nepřijde jako paranoia. Proto se chci vybavit opravdu pečlivě a pokud možno na vše, co mě napadne. Vzhledem k situaci nepotřebuji peníze a tak jsem v podstatě omezen jen tím, co jsem schopen najít a odnést. Takže zaprvé vhodné auto, do kterého se vše vleze a ještě se najde místo na spaní, dále palivo do něj, takže velké štípací kleště, velký sekáč, palici a ruční čerpadlo, abych si mohl otevřít zemní nádrže u benzinek a naplnit i několik kanystrů do zásoby. S potravinami si nějakou dobu nemusím dělat starosti, udělám si zásobu trvanlivých polotovarů, to naberu zítra, dnes tedy jen nádobí, vhodný vařič a palivo do něj. Na můj seznam ještě spoustu položek přibylo, ale ještě týž den jsem více než polovinu obstaral. Necelou půlhodinku jsem obcházel zaparkovaná auta, než jsem našel pro můj účel vhodný odemčený vůz. Byl to tmavě zeleně metalízovaný turbodieslový Renault trafic v prodloužené verzi na větších kolech, poměrně nový a hned jsem ho začal vybavovat a kromě potravin, které jsem plánoval naložit další den, jsem i většinu věcí a vybavení ze seznamu obstaral a naložil do svého nového dopravního prostředku, hlavně kvůli faktu, že okolí bytu dobře znám a vím, kde je jaká prodejna, železářství, drogerie, turistické vybavení, nábytek a šlo mi to docela rychle. Abych večer aspoň částečně unikl chmurám a lépe usínal, vzal jsem si jako společnice dvě lahve dobrého vína, takže ani nevím přesně, co jsem zbytek večera dělal a na co myslel a nejspíš je to dobře.

 

 

Den třetí.

 

Vytáhl jsem z úchytu na opasku kladivo a rozbil skleněnou výplň dveří, na očích jsem měl samozřejmě brýle, protože nevím, kdo by mě ošetřil, kdyby mi kousek skla vletěl do oka. Poměrně pečlivě jsem vytloukl zbytky bezpečnostního skla tak, abych mohl bezpečně prolézt do samoobsluhy. Zvláštní byl ten pocit, necítil jsem žádné výčitky, ještě před pár dny by ve mě rozbíjení výloh a vykrádání kšeftů s čímkoli zanechalo silné výčitky svědomí a bušení srdce při každé možnosti prozrazení, když pominu, že bych to vlastně neudělal. Teď skoro nic. Pohoda. Jen ten pocit někde vzadu v mysli. Prohlížel jsem police potravin a vybíral, co mi dlouho vydrží. Čínské instantní polévky jak v sáčku, tak v kelímku, těstoviny, masozeleninové směsi v plechovce, čokoládu a musli tyčky (vybíral jsem ty velké s oříšky a brusinkami, ty mám rád), balenou vodu slazenou i čistou, pivo v plechovce a spoustu podobných drobností, které se hned nezkazí. Jako bonus jsem si povolil pár lahví medoviny na večer před spaním. Zelenina a pečivo nepřicházely v úvahu, vše buď tvrdé, nebo shnilé. Nikdo zboží nedoplňoval tři dny. Vše vybrané jsem systematicky ukládal do krabic a následně do trafika, který jsem našel už včera a upravil pro svou potřebu dnes dopoledne. Pomocí akušroubováku (výborný nález, lze ho dobíjet i z autozásuvky, elektřina samozřejmě nikde nejde) jsem k jedné straně trafika přišrouboval plastovou policovou stěnu a do ní plastové průhledné boxy tak, aby byly se daly zajistit proti pohybu. Ke druhé stěně narychlo upravené skládací lůžko natvrdo přišroubované k podlaze a pod něj jsem nastrkal balíky s PET lahvemi, po celé podlaze jsem přišrouboval dostatek oček na připevnění nákladu pomocí gumicuků. Po naložení potravin přišlo na řadu praktické uvažování, co ještě na cestu a jak to uložit. Oblečení vybírané podle funkčnosti, ale stále jsem se při výběru díval na cenovky a vzápětí se sám sobě musel smát. Návyk na zažitý peněžní systém mám hluboko v podvědomí, těžko se překonává. Teď to nikoho nezajímá, vezmu si, co se mi hodí bez ohledu na cenu před pár dny. Teď je všechno moje. Vše je mi k dispozici. Navzdory k okolnostem, i přes mou ne právě dobrou náladu jsem si právě tohle docela užíval. Mohl bych jít do autosalonu, rozbít výlohu a s nejlepším sporťákem ujíždět dvoustovkou po ulicích města, pak na dálnici ještě rychleji, ale ne, na tohle vážně nemám chuť. Aspoň ne teď. Možná později. Navíc mám v tuto chvíli důležitější úkol. Úkol, který jsem si sám dal. Ne, protože bych musel, ale protože chci. Moc chci. Mohl bych se jen válet a čekat no kdovíco, ale ne. Nemůžu zůstat sám. Nechci. Lidská psychika není uzpůsobena pro zvládání samoty. Člověk je tvor společenský, praví stará hláška a je to tak. Nechci zůstat sám, musím někoho najít, už jen proto, aby mi řekl, co se to do prdele stalo. Pokud to bude vědět. Pokud někoho najdu. Nebo je to snad nějaká zasraná skrytá kamera a velký bratr bez mého vědomí vše zařídil? Sledují mě snad miliony očí na svých čtyřicetipalcových obrazovkách a já jediný nevím, o co jde? Asi ne. Někdo by si to hodně odskákal, když pominu nesmyslnost této úvahy, ale přesto bych štěstím dělal salta dozadu, kdyby to tak bylo. Jenže to tak nejspíš není. Chvíli jsem dokonce hledal kamery, skryté pozorovatelny, ale po chvíli jsem toho nechal s uvědoměním, jaká je to blbost. Teď musím být realista, myslet prakticky, zabavit se zaopatřením své osoby, aspoň přestanu na chvíli přemýšlet. Přemýšlení je v takové situaci nebezpečné. Takže sbalit se a vyrazit. Trafik je naložen vším potřebným. Od jídla přes nářadí, oblečení, turistické vybavení (přišlo mi to nejvhodnější), až po horolezeckou výbavu a malou pistoli, vzhledem k okolnostem nevím, co můžu čekat, ale jistě se vyplatí být připraven na vše. Aspoň na většinu. Nebo aspoň ten pocit, že jsem připraven. Nevím, co můžu potkat a na co můžu narazit, teď bych se asi divil jen máločemu. Ale na co se mám připravit, když nevím, co se stalo? Jo, bouchačka se bude hodit.

Ještě naposledy se vyspím ve své posteli ve svém bytě a brzo ráno vyrazím.

 

Den čtvrtý, na cestě.

 

V devět hodin čtvrtého dne jsem již prohledával město. Podobně jako druhý den po konci (v duchu tomu říkám Konec, protože to je konec civilizace jak ji znám, nechci říkat Konec lidstva, protože já ještě žiju) jsem vždy zastavil, potruboval a pak poslouchal, stejně o pár kilometrů dále, takto jsem objel město dokola, bez úspěchu. Ještě se zastavil pro několik věcí, na které jsem si vzpomněl během čekání na reakci, která nepřicházela. „Nakoupil“ jsem si nové pohodlné tenisky na řízení i chození, spacák, několik elektrických udělátek do autozásuvky jako například nabíječku na telefon (i když neměl signál, co kdyby) Nabíječku baterií do svítilny i foťáku a i když jsem ho neměl na seznamu, ale narazil jsem na něj náhodou v opuštěném policejním autě, megafon. V hustěji osídlených částech jsem ho hned využíval, ale protože byl také napájen z autozásuvky, musel jsem mít nastartováno, střídavě jsem vyvolával přes megafon a troubil, pak vše vypnul a naslouchal. Město bylo ale nezvykle a nepřirozeně tiché, ani ptáci, nic. Později odpoledne jsem přejel tedy do Karviné, druhého největšího města v okolí a proces opakoval. I po cestě jsem v zástavbě několikrát zastavil, ale odpovědí mi vždy bylo ticho, popřípadě jen zvonivé lupání chladnoucího motoru. Jakmile se setmělo, zaparkoval jsem u nákupního centra, opláchnul zpocené tělo vodou z PET lahve, uvařil těstoviny s masozeleninovou směsí na propan-butanovém turistickém vařiči, zapil pivem a velice znaven ulehl v autě ku spánku. Až na podivný sen, ve kterém jsem mluvil v prázdném městě s duchy zmizelých lidí, ale ti mi nechtěli nic říct, jen na mě koukali závistivým až vyčítavým pohledem, jsem spal hlubokým spánkem unaveného člověka.

Probudil jsem se nad ránem, ještě za šera, protáhl se, zívl, podrbal se, kde bylo třeba, vylezl z auta a po nutné ranní rozcvičce jsem se rozhlížel kolem. Když mě nezaujalo nic zvláštního, vlezl jsem do kabiny a notnou chvíli ladil rádio, co kdyby. Nic jsem ale nenašel, tak jsem snědl misku cereálií, zapil džusem z krabice, sbalil a znovu se dal do pátrání. Napadlo mě, že největší šanci někoho najít mám právě tam, kde je největší osídlení. Takže do Prahy. Pokud tam nikoho nenajdu, budu jezdit dál po dalších městech, pak po menších a menších a tak dále. Do Prahy jsem nejezdil moc rád, ten hluk a shon a spousta cizinců a řečí, v tomhle směru je Ostrava opravdu o poznání klidnější, turismus tady prakticky neexistuje. Vyrazil jsem tedy na dálnici a kousek před Frýdkem-Místkem jsem něco zahlédl na silnici. Dupnul jsem na brzdy a zastavil pár metrů před liščím mládětem. Nechápavě jsem zíral na dezorientovaného a vystrašeného chlupáče a vzpomněl jsem si, že jsem vlastně za poslední dny neviděl nejen žádného člověka, ale ani žádné zvíře, žádné ptáky, jen hmyz. Brouci a mouchy a jiná havěť si žila dál svým hektickým životem a nepřítomnost člověka je nijak nevyváděla z horečnatého zaujetí svými vlastními hmyzími záležitostmi. Vyšel jsem z auta a přemýšlel. Na jednu stranu by mi přibyly starosti o tvora, který navíc může být nosičem parazitů i nemocí, se kterými nevím, jak bych si poradil, ale myšlenka na společnost živého tvora rychle zvítězila. Z auta jsem přinesl a otevřel jednu masovou konzervu (Vaněk by měl radost, byla z masa) a položil kousek před Kmotru (neznaje pohlaví jsem lišku hned pojmenoval po oblíbené dětské knížce o kmotře lišce). Vyhladovělý drobek hned začal větřit a obezřetně se blížil k plechovce. Ani jsem se nehnul, ale ani to nebylo třeba, chudák měl takový hlad, že po malé chvilce začal hltat kusy konzervovaného masa a já mezitím přemýšlel, jestli se liška dá ochočit. Uzavřel jsem to vzpomínkou na večerníček o těchto malých psovitých šelmách a když to šlo tam, tak proč by se to nemělo povést mě, navíc, když mám vlastně přemíru času na takové pokusy. Po chvíli se Kmotra osmělila a začala mě zvědavě očuchávat a i když několikrát ucukla, nakonec se nechala i pohladit. Tak, seznamování bychom měli za sebou, za naříkání a protestu mláděte jsem ho vzal do auta a ve Frýdku-Místku jsem zajel k potřebám pro chovatele, tam lišku za ještě většího naříkání umyl v umyvadle vodou z lahve a šamponem proti parazitům, následně ještě nasadil obojek proti blechám a klíšťatům, ten se sice vůbec nelíbil svému novému nositeli, ale po několikaminutovém zápase boj vzdal. Během mytí jsem dával pozor, potvora malá se snažila kousat, ale přesto jsem objevil svůj omyl, byl to kluk, ale jména liščí hrdinky pohádek mého dětství jsem se úplně vzdát nechtěl a tak jsem se rozhodl říkat liščeti Kmotr a docela se mi to líbilo. Oživen příjemným pocitem z nové společnosti jsem ke svému nákladu ještě přiložil zásobu krmiva pro psy, kočky i fretky nevědíc, co bude parťákovi chutnat. Ještě misky, pár dek, zastávka ve zbraních-střelivu pro náboje do pistole, nářaďové kleště leatherman a velký kvalitní nůž a po chvíli váhání ještě podle cenovky skoro nejdražší loveckou kulovnici (ta úplně nejdražší byla strašně přezdobená), pár krabic nábojů a návod, jak to používat a vyrazili jsme do Prahy, kam jsme dorazili pozdě za tmy. Rychlá večeře a spát. Kmotr si na mě zvykl až překvapivě rychle a tak jsem usínal hned lépe, když oddechoval stočený do klubíčka na dece vedle mě.

 

Praha.

 

V noci jsem toho moc nenaspal, jednak jsem měl zlé sny, a pak mě budil Kmotr. Šmejdil po trafiku a asi hledal něco k snědku, ale jídlo pro mě i pro něj je uloženo v krabicích a nemohl se k němu dostat. Ačkoli jsem mu dal hrst granulí pro kočky, které ochotně zhltal, ještě mě vzbudil několikrát, budu ho muset víc utahat přes den, ať v noci spí a dá pokoj. Ona asi liška bude noční tvor? Jen velmi pomalu a neochotně jsem rozcvičoval ztuhlé a bolavé tělo, následovala snídaně pro mě i parťáka. Už jsem se nebál, že by mi utekl, i když se v rámci průzkumu okolí vzdaloval čmuchající i pár desítek metrů, stačilo zašustit nějakým sáčkem a v mžiku byl u mě. Na to, že jsem ho našel teprve včera, si na mě zvykl opravdu rychle, nepřestávalo mě to udivovat. Popřemýšlel jsem a řekl si, že zkusím trochu vycvičit lišku. Za drobné pamlsky po asi půlhodině pochopil „sedni“ a občas i správně na povel zareagoval, už to jsem považoval za skvělý výkon na první den výcviku a pro dnešek toho nechal. Sbalil jsem a vyrazil na průzkum, troubení se ze začátku Kmotrovi vůbec nelíbilo, snažil se vlézt pod sedačku a kníkal, ale v následující chvíli čekání na nepřicházející odpověď se uklidnil a zanedlouho zase vylezl. To se opakovalo ještě několikrát a pak už si začal na troubení a megafon zvykat, jen se na mě nedůvěřivě díval a při hluku se krčil. V prvním knihkupectví, které jsem potkal, jsem vyhledal mapu prahy a začal plánovat trasu, po které celou Prahu objedu. V tomto klidu a tichu je troubení jistě slyšet i na dva kilometry, možná ještě dál, proto jsem určil síť míst zhruba tři až čtyři kilometry od sebe, kde jsem se zastavoval a zase troubil a volal megafonem. Mravenčí práce skoro na týden. Po cestě jsem zastavoval v obchodech a „nakupoval“ další vybavení, lepší dalekonosnou kulovnici s optikou, nejsilnější ruční dalekohled, jaký jsem našel, šikovnou brašnu přes rameno, ta se hodila, když jsme s Kmotrem chodili na průzkumy do domů a obchodních center, kde se nedalo vjet autem. Po několika dnech, kdy jsem začal pomalu upadávat do stereotypu, jsem si uvědomil, že pokaždé, když opouštíme auto, ho zamykám. Za poslední dny nahromaděné strachy a obavy mě přemohly a dostal jsem záchvat smíchu, který postupně přešel do pláče a pak do záchvatu zuřivosti z beznaděje, vzal jsem basebalovou pálku, kterou jsem si hned první den dal za sedačku do trafika a začal demolovat parkovací automat, který měl to neštěstí, že mi stál zrovna po ruce. Jakmile jsem se unavil a vybil nejhorší vztek, sedl jsem na patník a dlouho se rozdýchával. Zavolal jsem na Kmotra, ale nic. Při mém demoličním výstupu asi utekl, v autě nebyl, tak jsem na něj začal volat a zároveň šustil pytlíkem s kočičím žrádlem, které si Kmotr oblíbil nejvíce. Po chvíli bázlivě vylezl z pod auta, zblajznul nabízené maso a když se nechal podrbat a hladit, věděl jsem, že jsme zase kámoši. Musím se víc krotit, víc se ovládat. Nechtěl jsem do sebe vyloženě cpát antidepresiva, ale přesto jsem si v lékárně našel přírodní preparát z kozlíku a dalších bylinek, které by měli zapříčinit lepší spánek i lepší zvládání depresí. Vloupání do lékárny jsem už provedl zkušeně během půl minuty.

Dny v Praze plynuly pořád stejně, jezdit, troubit, volat, čekat na odpověď, jíst, spát, cvičit, vykonávat potřebu, občas doplňovat naftu do nádrže i kanystrů a chodit po obchodech.

Trafik se začínal poněkud plnit, ať už jídlem a pitím, tak nářadím a dalším vybavením a musel jsem se začít trochu krotit v nákupech a tak jsem zase některé věci vyházel, nepotřebuju čtyři spacáky, stačí dva a podobně jsem probral více věcí. Zato jsem ještě doplnil výbavu o malou elektrocentrálu na naftu s klasickou zásuvkou, čerpadlo na vodu a na střechu trafika jsem přimontoval padesátilitrový masívní barel na vodu s kohoutkem a malou sprchovou hlavicí, abych se mohl častěji mýt, byť ve studené vodě. O pár dní později mě napadlo natřít barel na černo, a skutečně pak byla voda při slunečném počasí večer o poznání teplejší. Navíc jsem na střechu přimontoval přídavné výkonné LED reflektory tak, aby tři svítily dopředu a dva do stran, na palubní desku nepřehlédnutelný páčkový spínač, kterým se celé přídavné osvětlení rozsvěcelo a zhasínalo, neodolal jsem a ke spínači přilepil nápis NITRO, je třeba se těšit z drobných radostí. Nejsem autoelektrikář, přesto, nebo právě proto jsem byl na svůj výtvor patřičně hrdý a vcelku mi takové hraní a „tunning“ zvedalo náladu. Byly to chvíle, kdy jsem myslel jen na to, co mám dělat a nic jiného.

 

 

 

Proč?

 

Od prvního dne mého osamění jsem s přestávkami nepřestával myslet na to, proč, jak a kam všichni zmizeli. I když jsem při svých průzkumech obchodů a domů ztrácel pojem o čase a okolnostech, detaily jako stále mávající čínská kočka štěstí či občasné solární pouliční lampy, které se díky čidlu automaticky zapínaly, aby svítily nikomu, popřípadě jen mě, mi jen připomínaly, že jsem jediný člověk a něco není v pořádku. Sakra hodně něco není v pořádku. Dostával jsem do stavů horečného přemýšlení, kdy jsem se, bez ohledu na to, co jsem právě dělal, „zasekl“ a dlouhé chvíle jen civěl do prázdna. Abych si to shrnul, jeden den bylo vše v normálu, lidský cvrkot beze změn či jakéhokoli náznaku blížící se tiché katastrofy, šel jsem spát po desáté hodině a při usínání jsem ještě zřetelně slyšel zábavu z nedaleké hospody. Večer jsem vypil láhev vína, takže mě jen tak něco v noci nemuselo probudit. Ráno jsem se probudil asi v šest a už bylo kolem zvláštní ticho, podle ledničky mohl vypnout proud někdy po půlnoci, při svém cestování jsem viděl občas auta uprostřed cesty a některá dokonce s otevřenými dveřmi, jakoby řidič prudce zastavil a šel se na něco podívat, takže ať se stalo cokoli, stalo se to náhle, v noci a bez boje. Stále jsem nevěděl vůbec nic. Snažil jsem se udělat si alespoň částečný obrázek, takže jsem se proboural i do několika bytů, v různých částech města, v různých domech i patrech a objevil prázdné byty, některé prokazatelně zamčené zevnitř, klíče byly otočené v zámku a byty byly samozřejmě prázdné. Můj obrázek to nevylepšilo, právě naopak, byl jsem ještě více zmatený, to se jako všichni někam odteleportovali nebo co?!?

Dnes jsem ale udělal zásadní objev, jak zásadní to ještě nevím, protože si pořád nedokážu nic z téhle podivnosti vysvětlit. Objevil jsem mrtvolu, napřed jsem se docela polekal, přece jen nejsem zvyklý sledovat mrtvoly, navíc po asi dvoutýdenním rozkladu, tím spíš za okolností, ve kterých jsem se nacházel. Byl to starý muž, podle občanky v peněžence, kterou jsem po chvíli našel, dvaaosmdesátiletý a podle vybavení bytu tady nežil sám, ale s manželkou, která určitě před Koncem žila a byla tam, její strana postele byla rozestlaná a pomuchlaná. Kvůli nesnesitelnému nasládlému puchu jsem musel z bytu rychle vypadnout, venku jsem si sedl na lavičku a přemýšlel. Kmotr vycítil, že jsem trochu mimo a tak se mi jen stulil k nohám. Nedošel jsem k lepšímu závěru, než že musel umřít někdy v první polovině noci a jeho manželka spala, takže nezavolala pomoc a proto zůstal v posteli, ale manželka ne. Mrtvolky zvířat u silnic taky nezmizely, takže to by potvrzovalo mou nedomyšlenou teorii. Ale co Kmotr? A co já? Šla mi z toho hlava kolem a z úporného přemýšlení mě rozbolela. A jak je možné, že zrovna já, nejspíš jediný přeživší, nebo aspoň všude tam, kde jsem zatím byl, jsem potkal evidentně jediné přeživší zvíře, žádné jiné jsem aspoň zatím neviděl. Podíval jsem se na Kmotra novým, nedůvěřivým pohledem. Co za divnou náhodu nebo vyšší moc nás svedlo dohromady, nebo to nebyla náhoda? S pocitem paranoi jsem začal teď už usínajícího Kmotra prohmatávat. Nevím, co jsem vlastně hledal, ale stejně jsem nic zvláštního nenašel, normální kosti a svaly, nic, co by mi dalo alespoň náznak vysvětlení a vysloužil jsem si jen nechápavý a ukřivděný pohled a že Kmotr, když jsem ho pustil, si odešel lehnout o kousek dál. Asi začínám bláznit. Chvíli jsem ještě vymýšlel různé teorie, jednu šílenější než druhou, až jsem po chvíli šel udělat jídlo pro oba dva s tím, že mi to zkrátka leze na mozek a že už prokazatelně blbnu. Jenže kdo by se v takové situaci aspoň trošku nezbláznil? Musím se zastavit v lékárně a doplnit si do zásoby další vhodné přírodní antidepresivum, moje hlava to asi sama nezvládne a bylinky co už jsem měl, jsou evidentně málo.

Po jídle jsem měl jasno, najdu márnici a svou teorii s mrtvolami si ověřím. K márnici zrovna nevedou cedule, ale k nemocnici ano, takže jsem to zkusil tam. V první nemocnici, kterou jsem našel, byla jen patologie a ta byla prázdná. Řekl jsem si, že to nic neznamená a hledal dál, navíc nemám zrovna dobré vědomosti o tom, jak a kde se skladují mrtvoly, takže jsem hledal tak, jak mi to přišlo nejlepší. V třetí nemocnici jsem měl „štěstí“. Na patologii byly mrtvoly, a hned tři, podle toho jak vypadaly, asi nějaká autohavárie. Poněkud bledý, ale spokojený s výsledkem jsem se vypotácel ven, a ačkoli se snažím pít alkohol jen večer pro lepší spánek, teď jsem šáhl do polstrované bedny v autě a vypil půl lahve prémiové medoviny a vstřebával alkohol i to, co jsem viděl. Sice jsem pořád nevěděl vlastně vůbec nic, ale to, že jsem něco málo objevil a následně si to i potvrdil, mi dávalo náznak pocitu, že mám situaci pod kontrolou. Malé alter ego doposud dobře skryté v podvědomí se mi hlasitě vysmálo. No dobře, nevysvětluje to vůbec nic a o tom, co se stalo nevím ani prd, ale pro tuhle chvíli jsem cílené úvahy odložil na neurčito, sbalil a byť přiopilý, vyrazil zase na cestu. „Jestli mě chytí policajti, tak mám průser“, sám sobě jsem se lehce hystericky zasmál a zase inkasoval od Kmotra ten nechápavý výraz.

 

Příprava.

 

Dny jednotvárně ubíhaly, Prahu jsem měl už dva měsíce za sebou, stejným způsobem jsem projížděl další města, spíš jak se mi postavily do cesty, než že bych si nějak cestu pečlivě plánoval. Zajel jsem i do Německa a nejsem si tak docela jistý, proč jsem se zatím zdržoval raději u „nás“. Tragikomické, pokud důvodem je mírná xenofobie, kterou má každý Čech pevně zakotvenou v podvědomí. Z trafika se stal pojízdný domov, doplnil jsem výbavu o řadu zajímavých věcí, solární panely na střechu, které dobíjely několik autobaterií s měničem a výstupem s několika USB zdířkami, nevědomý to dar jednoho auto tunning shopu. K tomu dvanáctipalcový tablet s klasickým USB portem, takže jsem pomocí externí mechaniky mohl přehrávat DVD filmy, jejichž sbírku jsem postupně doplňoval a skoro každý den večer se na jeden podíval (a úmyslně a pochopitelně se vyhýbal všem hororům). Taky zásoba plechových dvacetilitrových kanystrů na naftu se rozrostla na deset kousků, i ruční čerpadlo jsem nahradil čerpadlem poháněným se zdířky autozapalovače, což mi ušetřilo mnoho sil, jen jsem se občas zapomínal a nafta přetekla, no co, neplatím to. Kmotr vyrostl, už se velikostí skoro blížil dospělé lišce a pracně jsem ho za tu dobu naučil několik základních povelů, takže už uměl „k noze“, „sedni“, „zůstaň“, „do auta“ a „volno“. Chtěl jsem ho toho naučit víc, ale buď mé kynologické (liškologické?) dovednosti jsou naprosto nedostatečné, nebo se toho liška zkrátka víc nenaučí, popřípadě oboje. Trvalo to dlouho, ale měl jsem z toho radost, Kmotr a bylinkové preparáty proti depresím a špatné náladě mě udržovali při životě, jinak bych si dost možná prohnal kulku spodinou lebeční už tak před měsícem, takhle to ještě docela ušlo.

Začaly mě trápit otázky co dál, nemůžu takhle jen prohledávat celý svět a zimu taky nemůžu strávit v autě, chce to popřemýšlet kde a jak přečkat zimu a co dělat. V průběhu úvah jsem došel k závěru. Najdu v takticky umístěné lokalitě větší dům, novostavbu, dobře zateplený, abych nemusel moc řešit topení. Na místě, kde je dobrý rozhled do krajiny a blízko do města, popřípadě na jeho okraji, aby v okolí byl dostatek benzínových pump a vzhledem k tomu, že jsem ve své vzrůstající paranoie očekával za každým rohem nějakou potvoru, která nás bude chtít sežrat, tak kvalitně oplocený pozemek, ideálně obezděný. Při svém hledání, teď už nejen lidí, ale čehokoli užitečného, jsem začal podobné místo hledat a každé, které aspoň z části splňovalo požadavky, jsem zakreslil do mapy a do deníku, který jsem si začal vést a zpětně jsem zapsal vše od prvního dne po Konci, si zapsal detaily domu i okolí, k tomu ještě každý zajímavý obchod či sklad, který by se mi mohl ještě hodit. Další otázka, tentokrát se týkající opravdu přežití, bylo jídlo. Zatím byl všude přebytek rýže, těstovin, konzervované i sterilované stravy a polotovarů, ale to nebude napořád, počítám tak ještě maximálně čtyři roky, pak už nebudu moct nic z toho, co najdu použít. Takže ze mě asi bude farmář, respektive zemědělec, protože zvířata jsem pořád žádná nepotkal, jen ten hmyz, snad bych mohl chovat nějaké larvy? Tělo nemůže být živo jen z ovoce a zeleniny, potřebuje bílkoviny a proteiny, ať si vegetariáni a podobné sekty říkají, co chtějí a nejde jen o mě, Kmotra na mrkve a jabka asi nenaučím. Granule sice určitě při správném skladování vydrží i pět let, ale nechci chudáka lišáka krmit jen tím, ani nevím, kolika let se taková liška může dožít a při té myšlence mě bodl osten strachu, co bude, až umře a co budu dělat, tentokrát už ale opravdu a úplně sám, pokud nikoho nenajdu. Ale dost o tom, je třeba žít přítomností a připravit se na nejbližší dobu. Mé tělo to bude muset zvládnout bez lékařské péče, takže v prvé řadě jsem „nakoupil“ řadu léků pro každou příležitost a různé zubní pasty, ústní vody, mezizubní kartáčky i kartáčky a několik publikací, jak to všechno správně používat, po jejímž pročtení a doplnění vědomostí jsem zase ústní vody vyházel, protože podle oné publikace jsou k ničemu a mohou ještě přitížit, zvyšují totiž riziko rakoviny dutiny ústní a ještě čehosi, to bych si tak pomohl. Takže pravidelně dvakrát denně pečlivě čistit zuby a mezizubní prostory a snad se obejdu i bez zubaře. K tomu ještě polopatickou příručku první pomoci, domácího lékaře a bylináře Pavla a po večerech se vzdělával.

Jinak, pokud jsem se zrovna neutápěl v depresi a nevylepšoval vybavení a už jako skladiště vypadajícího trafika, pokračovalo mé hledání a cestování, nyní obohacené o hledání mého nového domova. Už začal podzim a v noci teplota klesala i pod pět stupňů, noci ještě šly, měl jsem teplý spacák a ještě mě Kmotr přihříval, ale rána už začínala být nepříjemná a nutná hygiena těžko snesitelná, doba nastěhování do domu se neúprosně blížila. Postupně jsem se posunoval zpět na Moravu, tam kde to znám nejlíp a byť GPS navigace stále fungovala, na většině Moravy se bez ní obejdu.

 

Spojení.

 

V jednom z domů poblíž Jihlavy, který jsem prohlížel coby své potencionální trvalé bydliště, jsem našel domácí, ale evidentně výkonnou radiostanici, měla měnič na dvě stě dvacet voltů, ale sama byla dvanáctivoltová a nejspíš určená do auta, natáhl jsem prodlužovačku z elektroagregátu a vyzkoušel, jestli funguje, chvíli přepínal stanice, když na moje profesionální „haló“ nikdo neodpovídal, nechal jsem toho a celý zbytek odpoledne věnoval montáži vysílačky do auta a antény na střechu. Protože anténa byla skoro sedmimetrový prut, prostě jsem ho ohnul do oblouku a konec přivázal na konci karoserie a od toho dne jezdil s vysílačkou zapnutou a vždy několikrát denně jsem se bavil tím, že jsem „vysílal“ na všech frekvencích, což byla úžasná funkce, kterou jsem vyčetl z manuálu nalezeného u vysílačky, a pak čekal na odpověď. Většinou mi bylo odpovědí pouze šumění a prskání střídané kvílením, jindy jen velmi tichý šum, ale jednoho dopoledne se ozvalo hlasité: „je deset hodin“, lekl jsem se, že jsem málem vjel do příkopu, prudce zabrzdil, až Kmotr sjel ze sedadla spolujezdce pod palubovku, popadl mikrofon a začal zběsile odpovídat, že jsem tady a že žiju a kde jste a já jsem tam a tam, než mi došlo, že je to jen nějaký automat, který pravidelně hlásí čas, napájený nejspíš ze solárních panelů a baterie a já vjel do jeho dosahu. Ještě jsem na místě počkal, než se ozvalo: „je deset hodin a pět minut“, a pak velmi zklamaný a rozmrzelý jel dál.

 

Domov.

 

Asi jsem se zamiloval! Tak tohle je opravdu parádní! Před několika dny jsem na okraji Ostravy, když jsem se vracel do svého bytu, narazil na dům snů! Dům snů to byl určitě už před Koncem, pro někoho v mé situaci je ale to vyloženě dar z nebes a musel stát pěkný balík, určitě tak trojnásobek normálního průměrného rodinného domku. Kde bych začal, tak v prvé řadě je opravdu velký, celý podsklepený, patrový, poměrně nový, skvěle zaizolovaný, čím více jsem dům prozkoumával, tím se mi líbil více. Ten, kdo si ho nechal postavit byl buď paranoidní, nebo jen nevěděl co s prachama, popřípadě chtěl být jen připravený. Dům je navržený tak, aby byl plně samostatný a to mě taky překvapilo jako první, venku bylo jen asi osm stupňů a uvnitř na mě čekalo příjemných dvaadvacet a moje první myšlenka byla, že tam někdo žije. Dům je tak zaizolovaný, že i v nižších teplotách se za slunečného počasí prohřeje střešními okny a pokud to nestačí, solární panely pohání tepelné čerpadlo a rekuperační jednotku, ohřívají vodu a dobíjí armádu olověných akumulátorů ve sklepě, ze kterých se vše napájí při nedostatku světla a navíc byl v domě samostatný rozvod LED osvětlení, který byl taktéž poháněn z olověných článků. Takže o topení je postaráno a nemusím řešit žádné dřevo ani nic podobného. Byl jsem jako ve snu, na něco jsem přišel sám, ostatní jsem si přečetl ve velmi pečlivě napsaném manuálu s obrázky, včetně toho, jak vše funguje, jak se o techniku starat, jak udržovat akumulátory a případně je vyměnit, tvůrce myslel i na budoucnost a ve sklepě byla velká zásoba suchých článků a kanystrů s elektrolytem, jen dolít, nahradit vadný článek a přicvaknout svorky. U domu byla vlastní studna, jejíž čerpadlo bylo taktéž poháněno ze solárních panelů nebo z baterií. Úžasné a skvělé, dva dny jsem jen běhal po domě a seznamoval jsem se s technikou, užil si teplou vodu, důkladně se vydrhnul, oholil a sjel si hlavu strojkem, pak byl obdařen koupelí i protestující Kmotr, poté vyházel vše, co se mi nelíbilo, od oblečení, cetek, krámů a dekorací až po neužitečný nábytek a zkažené potraviny a začal dům vybavovat po svém. Napřed elektřina, přitáhnul jsem těžký a výkonný dieselagregát, usadil ho ve sklepě, odhlučnil pomocí molitanových zubatých desek používaných v nahrávacích studiích a připojil k elektrorozvodu domu. Asi to zní, že to všechno umím, ale na všechno jsem musel přijít a občas se u práce velmi vztekal, protože ani návody nebyly vždy tak srozumitelné jak bych si přál, ale nakonec se mi vše podařilo, jen při případné kontrole elektrotechnikem by asi neprošlo úplně všechno bez problémů, nejspíš bych dostal přes hubu. Z oken v patře byl dobrý rozhled do okolí na pole, domy i vzdálený les a kolem domu byl dvaapůlmetrový betonový skládaný plot a masívní dřevěná pojízdná brána. Garáž byla dostatečně prostorná, aby se tam vlezl i trafik, další auto a ještě se kolem něj dalo pracovat. Navozil jsem spoustu montovacích regálů a složil jsem v domě, v garáži i ve sklepě, sklep byl regály prakticky zaplněný celý, jen tak, aby se dalo projít. Pak ještě dvě stěny v obývacím pokoji (prakticky spojeným s kuchyní) „obložit“ knihovnou a začal jsem se zásobit. Potraviny, pití i alkohol, nářadí, nástroje, filmy na DVD, knihy (za dva týdny jsem jich nashromáždil přes čtyřista, asi polovinu knihovny), příručky, návody a učebnice, ale hlavně má oblíbená sci-fi a fantasy literatura, pak plynové bomby na připojení ke sporáku a mnoho dalších užitečných drobností. Ze tří čtvrtin bylo kolem domu pole, kde bych mohl zkusit něco pěstovat, ale to budu řešit až na jaře. Mezitím začal prosinec, teplota padala pod nulu a už jemně sněžilo, ale já byl v teple a suchu a v tom nejlépe vybaveném domě, jaký jsem si ani nemohl přát. V podstatě jsem měl veškerý luxus výdobytků civilizace a to jsem jej ještě doplnil o tu nejvýkonnější vysílačku, jakou jsem dokázal najít a největší anténu, jakou jsem dokázal přivézt, dva různě silné hvězdářské dalekohledy, které se ukázaly být nenahraditelnými, jak se ukázalo a tou nejvýkonnější svítilnou s dosvitem skoro 700 metrů (podle výrobce a je to pěkně velká skoro tříkilová potvora). Tady teď budeme s Kmotrem žít, tohle bude teď můj domov.

 

Další vylepšování.

 

Začátek zimy v klidu plynul a já se bavil čímkoli, co mě zrovna napadlo, jen abych nemusel přemýšlet a mohl se co nejvíce vyhýbat depresím. Vylepšoval jsem dům i vybavení, učil se elektrotechniku, mechaniku i všeobecné lékařství z učebnic, i když elektrotechniku a mechaniku jsem chápal o poznání lépe než lékařství. Sledoval filmy, četl, hrál si s Kmotrem, už jsem byl blízko k tomu, aby mi hozený míček opravdu dal, a ne ho jen chytil a hrál si s ním, ale pořád nemohl nějak pochopit, proč by mi ho měl dávat, když ho chytil on, pan Lovec. Své nově nastudované vědomosti z elektroniky jsem využil k výrobě „majáku“ asi osm set metrů od domu na vyvýšeném místě, kde byl vidět z domu, ale zároveň by případné příchozího nepřivedl rovnou k domu. Využil jsem plynovodu, resp. jeho masívního betonového bloku zapuštěného do země, do něj jsem pracně příklepovou vrtačkou navrtal díry a přišrouboval tyč majáku. Maják samotný byla osmimetrová ocelová trubka svařená ze dvou kusů různých průměrů vsazených do sebe, uvnitř protažená kabelem, který nepájel výkonnou LED žárovku na špici, tu jsem zakryl plastovým průsvitným krytem s červeným zabarvením a pečlivě zatmelil proti vodě. Teď přišla ta zajímavější část, kabeláž jsem napojil na pracně sestavenou elektroniku, kterou jsem skládal celý den, i když jsem z větší části v podstatě jen postupoval podle návodů v učebnici. Sestávala z „blikací“ části, která způsobovala, že výkonná LED žárovka krátce blikla každou vteřinu, k tomu to celé bylo spínáno světelným čidlem, díky němuž to fungovalo jen za tmy. Soustavu, na kterou jsem byl patřičně hrdý, byť by se mi elektronik nejspíš vysmál, napájela soustava olověných akumulátorů uložených v polystyrenovém hrobě půl metru pod zemí. Jednoduchým výpočtem dle učebnice jsem spočítal, že by takto měl maják vydržet blikat asi půl roku, přesto jsem ještě svůj výtvor doplnil o solární panel, který bude akumulátory průběžně přes den dobíjet, elektronikou ochraňující akumulátory proti přebíjení byly naštěstí nadstandardně vybaveny už od mého pana „domácího“. Jeho jméno jsem náhodou našel v papírech, takže díky, pane Holečku.

Večer jsem se soumrakem netrpělivě vyhlížel z okna, jestli můj výmysl bude správně fungovat, a už jsem si myslel, že jsem něco udělal špatně, když se maják rozblikal, ale až byla skoro úplná tma, no to nevadí, jen malý nedostatek a stejně jsem to oslavil lahví dobrého vína a luxusním sýrem při filmu. Věděl jsem, jaký výkon LED žárovky jsem zvolil, přesto mě mile překvapilo, jak intenzivně světlo blikalo a i na těch osm set metrů jsem jasně viděl, jak v záblescích osvětluje blízké okolí. Další zlepšováky domu a výbavy spočívaly v tom, že jsem z dálnice kus od Hranic přivezl cisternu s naftou, jel jsem tam oktávií, kterou jsem tam nechal, bylo jen pár centimetrů sněhu, takže cesta tam i zpět proběhla v pořádku. Dále jsem si „nakoupil“ větší dodávku, terénní Toyotu, čtyřkolku s vozíkem a dva sněžné skútry s přívěsem a takto jsem si rozšířil svůj vozový park. Měl jsem speciálně vybavený batoh s výbavou, kterou jsem s sebou bral, ať jsem jel kamkoli, kterýmkoli strojem. Nářadí, nástroje lékárnička, GPS navigace, mikro spacák, nějaké jídlo a voda, v tomto batohu jsem měl i zbraň a náboje, zkrátka vše, co bych mohl kdekoli potřebovat. Mezitím zima pokročila a napadlo přes třicet centimetrů sněhu, mráz padal v noci až k mínus dvacítce, takže jsme moc nevycházeli a spíš se drželi doma. Když jsem nemohl spát, koukal jsem, jak bliká maják, dávalo mi to zvláštní uklidnění, ta všeokolní tma, co tu byla před majákem byla jednoduše depresivní. Teď jsem měl ono příslovečné světlo v temnotě. Jindy jsem pozoroval dalekohledy i pouhým okem okolí, jestli nezahlédnu nějaké jiné světlo, jiný maják, rozsvícené oknu, letadlo, cokoli. Kromě mého majáku ale byla jen čerň a zase čerň.

 

Světlo.

 

Zrovna Mila Jovovich skočila dolů v mém oblíbeném pátém elementu, když mě napadlo, že na nejvyšším kopci v okolí pár kilometrů od domu byl vysílač, téměř na jeho vrcholu bylo něco jako vyhlídka, kruhová místnost dokola prosklená, možná bych tam mohl strávit pár nocí a pozorovat okolí do vzdálenosti desítek kilometrů. Později jsem se rozhodl, i když se mi nechtělo být v zimě venku, nechtěl jsem to odkládat. Ráno jsem naložil vše potřebné na přívěz za sněžným skútrem, málem zapomněl do nafty přilít zimní aditivum proti rosolovatění v mrazu. Kmotrovi oblékl teplý psí obleček, protože dle předchozích zkušeností jsem ho na skútr nemohl dostat a tak běžel za mnou a prozkoumával okolí. Za dvě hodiny jsem byl na místě, v zasněžené krajině mi pomohla navigace. Zapomněl jsem vzít štípací kleště, takže jsem se docela zapotil, než jsem se dostal jen s páčidlem dovnitř, zbytky sil mě stálo vynesení výbavy do věže, dle štítku u vysílače ve čtyřicetipětimetrové výšce. Zbytek dne jsem se jen připravoval, uvnitř vyhlídky si postavil stan, odpočíval a čekal na noc. Hned po příchodu jsem zapálil v místnosti několik turistických ohříváčků, které po pěti hodinách vyhřály místnost na mnohem příjemnější čtyři stupně, ale dál teplota nestoupala, na to už ohříváčky nestačili, přesto jsem mohl sundat péřovou zimní bundu a být „jen“ v teplé mikině. Vyhlídka byla vystavěná kolem ocelové konstrukce vysílače, takže okna byla po celém obvodu a rozhled byl plných třistašedesát stupňů. Oken bylo dvanáct, takže jsem si výhled rozdělil na stejný počet „stanovišť a postupně se posunoval i s dalekohledy. Postavil jsem stojan velkého dalekohledu před okno a zhruba deset minut pozoroval střídavě pouhým okem i dalekohledy daný směr, pak se posunul dál a pořád dokola. Zase tma a jen tma, jen můj maják jasně červeně blikal na jihovýchodě. Druhou takto strávenou noc někdy po půlnoci už jsem toho chtěl pro dnešek nechat a jít spát, když se mě zmocnilo vzrušení, srdce se mi rozpumpovalo. Zhruba ve směru, kde podle mapky, kterou jsem podle kompasu položil ještě za světla, mělo být centrum Ostravy, jsem zahlédl nepatrný záblesk. Jen malý záblesk, jako když někdo vzdálený svítí baterkou a mávne s ní Vaším směrem. Napjatě jsem pozoroval velkým monokulárem daný směr a po pár minutách znovu! Sledoval jsem dál, ale ani po půlhodině se světlo už znovu neobjevilo. Pečlivě jsem co nejpřesněji zaznamenal směr, odkud světlo šlo, záměrným křížem optiky z kulovnice, kulovnici jsem nechal doma, nechtělo se mi s ní tahat. Optiku jsem připevnil na stativ dalekohledu a po další hodině marného pozorování si šel lehnout. Dlouho jsem nemohl usnout, jednak že i když jsem měl teplý spacák a silnou samonafukovací matraci, nebylo to tak pohodlné jako doma, ale hlavně jsem myslel na to světlo. Mohla to být jen nějaká poškozená pouliční solární lampa? Asi ne, světlo je namířeno dolů a navíc nevím, že by v centru Ostravy byly solární lampy, ty jsou v Ostravě jen na několika místech. Odraz měsíce to nemohl být, bylo zataženo, navíc to bylo na odraz měsíce příliš intenzívní. Po rozebírání situace ze všech stran jsem nakonec někdy k ránu usnul.

Probudil jsem se rozlámaný od špatného spaní před devátou hodinou, chvíli se převaloval a pak se náhle vysoukal ze spacáku a vyskočil, když jsem si vzpomněl na světlo z noci. Hned jsem se snažil co nejlépe určit místo, odkud světlo mohlo být. Po nekonečném dohadování sám se sebou jsem určil kruh fixem na mapě, o průměru asi kilometr, kružnice zhruba opisovala samotné centrum Ostravy. Velký prostor na hledání, tím spíš, když ani vlastně nevím, co hledám, i když vím, co bych chtěl najít. Rychle jsem posnídal, sbalil jen část věcí, zbytek nechal na místě a vyrazil do centra. Na skútru to nešlo tak rychle a dostat se na náměstí trvalo skoro dvě hodiny, a protože klakson skútru bylo jen takové mňoukadlo, křičel jsem a pískal na píšťalku a pak se rozhlížel a poslouchal, jako snad asi tisíckrát v posledních měsících. Pořád nic, postup jsem opakoval o kus dál a pak o kus dál a pak pořád dokola v prostoru uvnitř kružnice na mapě až do odpoledne. Začínal jsem být zoufalý a začínal zase přemýšlet, co to světlo mohlo být, když ne člověk. Ale ne, nevzdávej se tak snadno, poručil jsem si. Něco jsem snědl, nakrmil Kmotra, a protože jsem spacák a další vybavení nechal na vyhlídce, šel se dovybavit do obchodního centra. Navštívil jsem ještě železářství a vzal několik petrolejových lamp a dva litry petroleje, coby alternativní topidlo, budu muset přespat v nějakém bytě. Hluboký sníh vše ztěžoval, ale aspoň jsem věděl přesně, kudy jsem už jel. Navíc mě napadlo, že nesněžilo pár dní a pokud tudy někdo šel, určitě bych si všiml brázdy ve sněhové pokrývce a začal jsem i víc pozorovat právě případné stopy. Přestal jsem pískat a volat, z křiku a studeného vzduchu už jsem stejně ochraptěl a zaměřil se na sníh. Projel jsem všechny ulice i za hranice mého pomyslného kruhu a hledal stopy, zabralo mi to zbytek dne, ale neměl jsem štěstí a nacházel jen svoje. Našel jsem si tedy byt, kde jsem si na postel roztáhl spacák, zapálil petrolejky, uvařil si jídlo a čaj a po dalších večerních činnostech šel spát.

 

Malá špinavá holka.

 

Následujícího rána jsem se probudil ve zvláštní náladě a cítil jsem se skoro příjemně, ale nemohli za to antidepresiva, ani alkohol. Tato nálada mi vydržela přes snídani, oblékání a balení až ven, kde jsem zase začal přemýšlet, co dál. Tady asi nikoho nenajdu, kdyby tu byl, tak by se buď ukázal, nebo bych našel nějaké známky přítomnosti. Ale asi zase jen doufám. Docházela mi nafta, takže jsem se rozhodl vrátit domů a třeba se sem později ještě vrátit a zkusit to. Při oprašování skútru od sněhu, v noci muselo sněžit, i brázdy po mém ježdění byly částečně zakryté, jsem se rozhodl, že to tu ještě krátce projedu a pak vyrazím domů, když dojde po cestě nafta, dojde skoro až doma, ten kousek dojdu, sněžnice si vyzvednu ve sportu kousek odtud. Skútr po chvíli neochotně nastartoval a vyjel jsem, Kmotr běžel v závěsu. Projel jsem tak pár ulic, když lišák vystřelil přede mě a očichával něco ve sněhu a střídavě se koukal na mě a to něco. Přijel jsem blíž a vyjeveně koukal na zmuchlaný obal od čokolády, odhozený na čerstvé sněhové nadílce, takže čerstvý a nezvratný důkaz něčí přítomnosti, nejspíš lidské, zvíře by obal nezmuchlalo do kuličky. V blízkosti žádné stopy nebyly, možná obal poodnesl vítr. Přesto jsem i dostal trochu strach, protože ten někdo o mně musel vědět a přesto se neozval, nemusí mít přátelské úmysly. Sundal jsem rukavice, vytáhl pistoli, zkontroloval náboje, odjistil a prohlížel okolí. Kmotr se vydal směrem k domu, kde jsem pochvíli uviděl stopy, což následovalo přívalem adrenalinu, až se mi pod jeho náporem zamotala hlava. Šel jsem blíž a Zkoumal čerstvé stopy, malé otisky, asi dětské, přesto jsem pistoli neschoval. Šel jsem podle stop až k domu, kde u vchodových dveří končily. Po chvíli úvah jsem zabouchal na dveře a pistoli schoval pod bundu tak, aby šla rychle vytáhnout. Žádná odpověď, zabouchal jsem znovu. Nic. Trochu mě to naštvalo, tak já se tu dřu, hledám kohokoli po všech čertech a ten někdo nejen že je tady v Ostravě, ale, a to je hlavní, ignoruje mé pokusy o kontakt! Zabouchal jsem ještě jednou a šel ke skútru pro páčidlo. Dveře chvíli odolávaly, ale za chvíli jsem byl uvnitř. Co teď? Podle zvonků to vypadá na osm bytů. Takže jeden po druhém. U třetího prázdného bytu už jsem byl utahaný a zpocený z překonávání dvěří, přesto jsem šel dál. Při překonání pátých dveří mě ovanul o poznání teplejší vzduch a taky trochu zápach, což nebylo nic zvláštního, ve většině bytů, kde jsem byl, hnilo nějaké jídlo nebo odpadky, ale tenhle puch byl jiný, spíš jako suchý záchod. Velmi obezřetně a pomalu jsem vstoupil a hned v prvním pokoji, podle vybavení dětském, hořelo několik svíček, které mohly za teplejší vzduch, byla tam rozestlaná postel a plno odpadků, obalů od sušenek, čokolád a mnoho dalšího. Šáhl jsem na lůžko a bylo suché, obvykle v bytech byla všeprostupující vlhkost a zatuchlost, evidentně tam ještě před chvílí někdo ležel, teď už jsem si byl jistý, že hledám dítě, zběžně jsem prošel zbytek bytu, ale nikoho jsem nenašel. Zauvažoval jsem, kam bych se jako malý schoval a první na ráně bylo pod postel, tak jsem klekl na všechny čtyři nakoukl tam, můj pohled se setkal s párem tmavých, strachem rozšířených očí. Malá špinavá holka, tak pět let, když mě uviděla, schoulila se ještě víc pod postel a roztřásla se. Co teď? S dětmi jsem to nikdy neuměl. „Ahoj“, chtěl jsem říct, ale vyšlo ze mě jen zachroptění, včera jsem si odrovnal hlasivky a zapomněl na to. Výsledkem bylo, že se holka ještě víc roztřásla a koule slz se jí rozběhly po tvářích. „Ahoj“, tentokrát jsem zašeptal, „nemusíš se mě bát, nic ti neudělám“, žádná reakce. Zkusil jsem to jinak, „ukaž, že nejsi bačkora a vylez ven, jen si popovídáme“ a popošel jsem dál, abych jí dal prostor a čekal. Po chvíli vykoukla hlava a bedlivě mě pozorovala, pak vylezla ještě kousek, a když jsem se na ni usmál, osmělila se a vylezla úplně, stála strnule na místě a úkosem mě pozorovala, evidentně připravené vystartovat kterýmkoli směrem, bude-li třeba. Připomínala mi morče nebo králíka, který strnule stojí se svaly napjatými a stačí tlesknout a vyrazí jako střela. Teď jsem ale tleskat nechtěl. Měla na sobě směs oblečení a podle toho, jak byla bledá a trochu se třásla, jsem usoudil, že je nemocná a má nejspíš horečku. Ušmudlaná až hrůza, rozcuchaná a se špinavými okousanými nehty. „Jak se jmenuješ?“ Bezradný výraz. „Jsi tu sama?“ Nesmělé přikývnutí. „Viděla jsi ještě někoho jiného?“ Ukázala na mě, tomu jsem se musel usmát. „Myslím ještě kromě mě.“ Krátké zavrtění hlavou. Napadlo mě, jestli třeba z nějakého šoku neztratila řeč. „můžeš mluvit?“ Smutný výraz a zase zavrtění hlavou. „Tady bydlíš? Trochu se jí rozjasnil obličej a přikývla. „Ale máš tu zimu, a co jsi jedla, čokoládu a sušenky?“ Provinilé přikývnutí. „Já jsem Viktor“. Bezradně se podívala kolem sebe a pak ukázala na dětskou malůvku na zdi, kde u princezny a hradu ve stejné velikosti bylo nakresleno Zuzana. „Takže ty jsi Zuzka?“ Už trochu nadšené horlivé přikývnutí, následované dusivým kašlem. „Kolik máš let?“, na prstech ukázala pět, vzal jsem to s rezervou. „Tak teď, když se známe, nechceš jít se mnou? Mám doma teplo, udělám ti teplé jídlo a pustím ti Shreka“. Přes tvář jí přeběhl náznak nadšení, ale pak posmutněla a ukázala kolem sebe, to jsem pochopil tak, že je tam doma, nebo že čeká na rodiče, nebo cokoli podobného. „Ještě se sem vrátíš, ale teď se musíš najíst a jít do tepla, nebydlím daleko“, šeptem se špatně napodobuje rodičovský tón. Teatrálně jsem začichal, „ a taky by ti neuškodila koupel“. Provinile se usmála a vzápětí se podívala za mě a zase ty rozšířené oči, to za mnou přišel Kmotr, obezřetně se k ní blížil, očichal ji, ale pak se nechal pohladit a to už Zuzka měla pusu od ucha k uchu. „tak si sbal oblečení a půjdeme“. Unaveně přikývla a začala vytahovat hračky. „Oblečení!“, přinesl jsem největší tašku, kterou jsem našel a pomohl jí balit. Tašku odnesl na skútr, po chvíli přemýšlení zašel do nejbližšího sportu, vrátil jsem se s velkou zimní bundou, do které ji zabalil, posadil na skútr před sebe a tentokrát jsme už tři, vyrazili. Napřed koukala kolem sebe, ale po chvíli začala klimbat a padat dopředu, tak jsem zastavil, přivázal si ji popruhem k sobě a jel dál. nafta došla asi kilometr před domem, ale naštěstí se dala vana z přívěsu odmontovat a použít jako sáně, takže jsem spící Zuzku a její věci naložil na provizorní dopravní prostředek, sám se zapřáhl a jako pravý sibiřský husky ji odtáhl domů.

 

Kurz domácího lékaře.

 

Doma jsem ji vysvléknul do kalhotek, přece jen mi bylo divné ji svléknout úplně, zabalil ji do dek a uložil na gauč. Její oblečení jsem chtěl vyhodit, ale nakonec jsem ho jen hodil ven na mráz, ať nesmrdí doma, že ho později vyperu. Uvařil jsem instantní polévku, Zuzku napolo vzbudil a něco málo do ní dostal, ale i při jídle klimbala a musel jsem s ní třepat, aby něco snědla. Dělalo mi to starosti. O dětech vím houby a zdravotnické vědomosti mám jen ty vyčtené z několika málo knih. Změřil jsem jí tedy teplotu, třicet devět celých sedm. Takže jsem ji vzbudil ještě jednou a dostal do ní paralen a půl hrnku oslazeného lipového čaje, teď už ji nechám spát a šel jsem si po svém.

Hodně jsem o ní přemýšlel, ale ať to bylo, jak chtělo, stejně jsem byl rád, že je tu se mnou a nejsem sám. Ne, že by Kmotr byl špatný společník, ale moc jsem si s ním nepokecal. Jenže dítě? Na druhou stranu jaké je to dítě, když to zvládla úplně sama skoro půl roku, jedla, co našla a když přišli mrazy, tak si nanosila svíčky a ty stačily, aby neumrzla, docela šikovná na tak malou holku. Navíc by mohla třeba vědět něco o Konci, co já nevím, jenže jak to z ní dostat, když nemluví? Budu na ni muset opatrně, kdoví, co prožila.

Spala až do rána a když se probudila, pořád nevypadala dobře, ale do jídla se pustila sama, jakoby opravdu nejedla týdny. Snědla plnou misku polévky, pak ještě instantní jáhlovou kaši se zavařeným ovocem a vypila plný hrnek čaje. Ještě jsem ji poslal do sprchy a byl rád, že se zvládla osprchovat sama a nebylo třeba mé asistence. Zabalená jen ve velké osušce, se znovu zavrtala do postele, ale hned neusnula, tak jsem nahodil generátor (už dávno jsem měl spínač startéru natažený do kuchyně) a pustil jí na padesátidvoupalcové televizi slíbeného Shreka, u něho docela ožila, ale někde v polovině stejně zase usnula. Hluk jí nevadil, tak jsem vzal její oblečení a když už byl zapnutý agregát, tak jsem jí ho na dvě várky vypral.

Mezitím, co malá spala, jsem zkontroloval své malé království, jestli je dostatek nafty v nádrži agregátu, ometl soláry na střeše, nakrmil lišáka a pak se pustil do studia lékařských knih a podle všeho byla Zuzka jen nachlazená, nekašlala, měla jen horečku a byla slabá. Znovu jsem jí změřil teplotu, aniž bych jí probudil. Třicetsedmcelýchosm, takže teplota pěkně padá, bude dobře. Odpoledne se konečně probudila a vypadala o moc líp. Doufal jsem, že začne mluvit, ale když jsem se jí zeptal, jak jí je, jen se usmála a přikývla, jako že fajn. Pustil jsem jí zbytek Shreka, ale začala na mě zuřivě gestikulovat a dělat prstem velké kruhy ve vzduchu. Chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, co vlastně chce. „Od začátku“? Horlivé přikyvování a úsměv od ucha k uchu. Pustil jsem tedy film od začátku a šel nám dělat jídlo. Těstoviny a masová boloňská směs by mohla být fajn. Při přípravě jídla jsem usilovně přemýšlel, jak ze Zuzky něco dostat, aniž bych ji nějak vyděsil, o dětské psychice toho vím ještě míň než o dětském lékařství, ale nějak jsem to zkusit musel. Současně s podáváním jídla jsem na ni promluvil. „Zuzko?“ Překvapeně na mě koukla. „To jsi byla celou dobu sama? Než jsme se potkali?“ Začala se tvářit trošku ustrašeně, ale přikývla. „A nevidělas nikoho jiného, než mě?“ Zavrtěla hlavou, ale pak jakoby trochu pookřála a ukázala na opodál podřimujícího Kmotra. Takže nic. Chudera holka tak dlouho úplně sama. „A co si pamatuješ jako poslední..“, teď jsem musel být zvlášť opatrný, šel jsem na tenký led. „A co si pamatuješ jako poslední, než si byla sama? Naštěstí se hned nelekla a vypadala, že přemýšlí, pak že chce něco říct a pak dala hlavu na stranu na složené natažené dlaně, jako že spí. „Šla jsi spát?“ Posmutněle přikývla. „A ráno už byli všichni pryč?“ Zase přikývnutí. Gratuloval jsem si, že se nerozbrečela, nebo se nezačala bát, ale nechtěl jsem to napoprvé přehánět, o moc víc se od ní asi nedozvím. Přistrčil jsem jí misku s jídlem, „tak tohle všechno sněz a jestli ti zítra bude dobře, tak půjdeme nakupovat“, podívala se na mě, jako bych řekl strašnou hloupost. „No musíme ti najít spoustu oblečení a knížky a vybavit ti pokoj, ne?“ „Úsměv přes celý obličej, přikývnutí a vrátila se k jídlu a Shrekovi.

Tak takhle vypadá neplánované rodičovství..

 

Nákupy.

 

Další den dopoledne jsem nákupy ještě odložil, Zuzka měla ještě třicetsedmcelýchpět a donutil jsem ji ještě ležet, ale po obědě už se z gauče vyplížila a hrála si s Kmotrem. „Zrádče“, adresoval jsem Kmotrovi, ten mou poznámku přešel bez reakce a dál ňafal po ponožce, kterou mu Zuzka mávala před čumákem. „Tak dost, zítra se jede nakupovat“.

Jakmile jsem druhý den oznámil, že jedeme na slíbené nákupy, Zuzka nadšeně vystartovala a začala se oblékat. Dohlédnul jsem na ni, ale byl rád, že to zvládá sama a nepotřebuje mou pomoc. Sněžný skútr stojí sice opuštěný pěkný kus od domu, naštěstí mám ještě jeden a na cestu jsem ho připravil už včera, pro jistotu ještě na kapotu připevnil pětilitrový kanystr s naftou, tahat se se Zuzkou hlubokým sněhem už se mi znovu nechce. Zuzka byla z jízdy na skútru nadšená a když jsme vyjeli, dokonce nadšením poskakovala na sedačce, děti asi nikdy nepochopím.

Dojeli jsme k druhému opuštěnému skútru, dokonce jsem ho nemohl hned najít, byl pěkně zapadaný sněhem. Ometl jsem ho a přimontoval nákladní vanu, kterou jsem si přivezl s sebou, zkontroloval vybavení a vyrazil směrem k největšímu obchodnímu centru ve městě, kde ve třech patrech snad najdeme vše, čeho si dětské srdéčko žádá. Zaparkovali jsme hned u vchodu a Zuzka na mě ještě pár minut koukala jak na vraha po tom, co jsem rozbil posuvné dveře. „Když někdo přijde, tak mu škodu zaplatím, hm?“ Rázně kývla hlavou, jakože je s návrhem řešení spokojená a můj prohřešek byl odpuštěn. Celkem rychle jsme našli dětské oblečení a naštěstí bylo v obchodě i dost zimního, Zuzka si sama začala vybírat a přiměřovat oblečení, co se jí líbí a hodí. Na zkoušení byla i tady zima, takže si u některých kusů vzala hned dvě velikosti. Chtěl jsem si jít po svém, ale sotva jsem poodešel, všechno, co měla v rukách, hodila na zem a pádila za mnou. „Budu jen tady kousek a za chvíli se vrátím“. S lehce nešťastným výrazem udělala dva rychlé kroky ke mně a chytla mě za ruku. „Dobře, tak tady budu s tebou, utíkej vybírat“. Zpoza pultu jsem si vytáhl židli a sedl si, aby bylo jasné, že nikam neodcházím, začala zase pomalu vybírat, a co chvíli po mě střelila rychlý pohled, jestli jako neutíkám. Po chvíli jsem se začal nudit, tak jsem jí radil, co si má ještě vzít a co jí padne a vypadala docela spokojená. Po půlhodině jsem vybraným oblečením naplnil obrovský cestovní vak, který měl snad dvacet kilo. Měla snad vše, od ponožek přes kalhotky a punčocháče, trička, mikiny, svetry a bundy až po čepice a rukavice. „Tak ještě boty“. Ty byly naštěstí hned vedle a tam to byla rychlovka, během několika minut si vyzkoušela a vzala několik různých párů bot a bez mého přičinění si sama vzala jedny nízké a jedny vysoké zimní boty, tenisky a papuče na doma a opět mě překvapila, jak je v pěti letech chytrá. Pytel jsme naložili na přívěs a šli na knížky, já si vybral pár sci-fi knih a nějakou odbornou literaturu, Zuzka přišla s plnou náručí dětských knížek a omalovánek. Bylo nakoupeno. Ještě jsme se zašli do obchodu s outdoorovým vybavením, kde jsme Zuzce společně (hlavně já) vybrali pořádný batoh, sněžnice pro ni i nové pro mě a pak jsem se docela zapotil při hledání nejmenšího funkčního prádla, než jsem našel velikost, která zhruba odpovídala Zuzčiným proporcím. Na svůj věk byla docela drobná, ale aspoň jí to nebude nikde stahovat. K tomu pár drobností a vyrazili jsme na cestu zpět, to už začínala zase pomalu klimbat a na skútru jsem si ji dal raději před sebe, myslím, že většinu cesty prospala. Doma následovalo jídlo a horké kakao z čokolády (trvanlivé mléko v krabici mě nepřestává fascinovat) a uložil jsem ji zase na gauč, pro dnešek toho zvládla dost. Zbytek dne jsem strávil úklidem nákupu, četbou a úvahami, jak obstojím jako rodič pětileté osiřelé holky, když sám nevím, co dělat. Se sklenkou (dvoudecovou) medoviny na dobrou noc, jsem usnul.

 

Bezpečí především.

 

Po pár dnech už Zuzka vypadala úplně zdravá a hned po snídani začala pobíhat a hrát si. Zavolal jsem ji k sobě a otevřel dveře do volného pokoje, kde bylo zatím jen pár krabic a kusů výbavy. „Jak by se ti líbil takový pokojík? Ty věci uklidíme, dáme ti sem nábytek a a budeš mít parádní bydlení.“ Nadšeně přikyvovala a už se rozhlížela po svém novém ubytování. Na cestu dodávkou je ještě moc sněhu, zatím vystačí s tím, co tu najdu. Počítal jsem s postupným vybavováním, takže ve sklepě jsem měl pár krabic se složenými policemi a skříněmi, teď se hodili. Po úklidu (přemístění) věcí z pokoje jsem složil jednu šatní skříň a jeden regál, za zběsilé Zuzčiny gestikulace je umístil, kam si přála a pak i dotáhl palandu z jiné místnosti, která tu zůstala po panu Holečkovi. Já sám jsem měl velkou manželskou postel, ale napadlo mě dovézt nějaký lepší nábytek, ale až jindy. Zatím byl pokojík celkem holý, ale základní nábytek tu byl, úkol jsem tak splnil. Malá si hned začala skříň plnit oblečením a do police urovnala těch svých pár knih. „Příště, jak pojedeme nakupovat, si toho dovezeš víc.“ Už tak obvyklé rázné přikývnutí mi bylo uspokojivou odpovědí.

Bylo třeba taky trochu upravit vybavení domu. Měl jsem po domě rozeseto spoustu nebezpečných věcí, kromě nářadí i zbraně. Ukořistěnou opakovací brokovnici jsem pověsil na hřebík tak vysoko, aby na ni Zuzka nemohla dosáhnout ani z židle, dalekonosnou loveckou kulovnici dal na skříň ve své ložnici tak, že ani nebyla vidět a pistole jsem různě poschovával a ještě malé důrazně řekl, že to není hračka a že na to nesmí sahat, protože jí to může ublížit. Tvářila se trochu polekaně, ale i tak přikývla a dál se dívala na Madagaskar.

Včera jsme nasadili sněžnice a šli pro opuštěný skútr. Na zádech jsem měl v batohu dvě pet lahve s naftou a smeták. Zuzka nechtěla zůstat doma, tak šla se mnou a držela se statečně celou cestu. Skútr jsme našli zase zasněžený, pečlivě jsem ho ometl od sněhu, dolil naftu a vozítko napodruhé nastartovalo, nechal jsem zahřát motor a vyrazili jsme zase zpátky, jen s malou zajížďkou kolem majáku, zdali tam nenajdeme nějaké stopy. Dle očekávání jsme nenalezli vůbec nic, tak jsme hladoví nasadili přímý směr domov.

Příjemným tempem nám ubíhal čas, docela jsme si na sebe zvykli už během pár dnů. Ze začátku se skoro každou noc Zuzka vykradla ze svého pokoje a přišla za mnou, vůbec jsem jí to neměl za zlé, taky jsem se občas trochu v noci bál. Já to řešil přiměřeným množstvím alkoholu, Zuzka vkradením se do mé postele. Postel ale byla velká, takže jsme si nepřekáželi a naštěstí se nechtěla tulit, takže jsem se o její přítomnosti často dozvěděl až ráno. Pořád chodila téměř všude se mnou, jen na záchod a do koupelny jsem mohl chodit sám a to ještě byla na dohled dveří a vyčkávala, dokud jsem nevyšel. Své relaxační chvilky, tj. čtení na záchodě, jsem se tak naštěstí nemusel vzdávat. Když se šla umýt sama, tak se osprchovala během tří minut a pak otevřela dveře, koukla, kde jsem a pak si šla teprve čistit zuby.

Byly Vánoce. Napadlo mě, že by bylo fajn udělat si štědrý den se vším všudy, ale jak jí mám udělat překvapení a něco pro ni sehnat, když je pořád se mnou. Vyřešil jsem to po zlodějsku a při každém nákupu, kdy jsme doplňovali zásoby, jsem pár drobností potají schoval pod bundu či do pytle tak, aby to Zuzka neviděla. Na štědrý den ráno jsem zavelel: „oblíkat, jde se pro vánoční stromek!“ Takový výbuch radosti jsem u ní asi ještě neviděl. Vybaven svou oblíbenou skládací pilkou hultafors a koženými pracovními rukavicemi jsem začal vyhlížet co nejbližší vhodný stromek. Má pozornost padla na asi dvoumetrový smrček u domu nedaleko a šlo se na něj. Pustil jsem se do mladého kmene a Zuzka nadšeně poskakovala kolem a hrála si se sněhem nebo s Kmotrem, kterému se ale sníh příliš nelíbil. Škoda, že malá nemluví, teď mohla říct: „já už nemusim, já už ho vidim“ z jedné oblíbené reklamy před lety, jela v televizi vždycky kolem vánoc pár let po sobě, takže ji znal opravdu každý. Při pižlání stromku jsem si, docela pozdě, vzpomněl, že vlastně nemám stojan na vánoční stromek, s touto eventualitou jsem opravdu při vybírání výbavy nepočítal. Za opětovného nevraživého pohledu ze strany malé společnice jsem vnikl do domu, u kterého jsme byli a po pár minutách jsem ve sklepě na skříni stojan našel, starý, poctivý, litinový, hned u něj bylo i několik krabic ozdob, paráda, dvě mouchy jednou ranou. Napadlo mě, že by to chtělo lépe prozkoumat okolní domy, ale až jindy. Zpět do domu a chystat vánoce. Stavěním a zdobením stromku jsme příjemně strávili dopoledne. Teď zbývalo vyřešit, jak zabalit dárky. Dívala se na mě poněkud nechápavě, když jsem se s velkým pytlem zavíral do koupelny a ještě nechápavěji na mě koukala, když jsem po více než půlhodině vycházel, ale jinde to nešlo. Pytel se zabalenými dárky jsem schoval pod schody a začal vytvářet slavnostní tabuli. Z polotovarů se mi podařilo zpachtit několik pečících plechů cukroví a místo kapra s bramborovým salátem jsem pečlivě připravil na elektrickém grilu vepřové maso z plechovky s bramborovou kaší z pytlíku, sterilovanou zeleninou, kompotem a dětským šampaňským pro Zuzku a tím skutečným pro mě. Pustil jsem koledy, které tu zbyly po panu Holečkovi, byla to jedna z mála věcí, které jsem nevyházel, teď se hodily. Vonělo cukroví a jídlo, bylo tu teplo, měl jsem společnost dvou živých tvorů a bylo mi docela dobře a uvědomil jsem si, že co jsem našel Zuzku, jsem tak nějak pozapomněl na deprese a sebevražedné nálady a udělalo mi radost, jak že jsem to zodpovědný ještě docela mladý muž, že své vlastní potřeby stavím pod úroveň potřeb ostatních. Samozřejmě to nebyla tak docela pravda, ale hlavně to byla příjemná změna. „Večeře!“ Zuzka vyskočila od omalovánek a hladově se pustila do jídla. „Chutná?“ Rázně, ale trochu nepřítomně přikývla, až jí trochu masa spadlo z vidličky. Po večeři už jsem měl jasno, jak provedu svůj plán. Poslal jsem ji umýt se, jen se na mě koukla a šla, ačkoli ji posílám do sprchy až před spaním. Jen zabouchly dveře, vystartoval jsem pro pytel a bleskově naaranžoval dárky pod stromek, zapálil františka a čekal, až vyjde z koupelny, současně s tím jsem zacinkal zvonkem. Velký úžas a rozšířené oči mi udělaly radost. „Pojď si rozbalit dárky“. Na divadýlko s ježíškem jsem opravdu už neměl, ale prošlo to i bez toho. S nadšením, ale pomalu a požitkářsky si rozbalila všechny dárky. Dostala spoustu dětských knížek a učebnic pro první třídu, protože jsem jí nedávno řekl, že teď už by určitě byla v první třídě, takže se budeme učit, i když nemluví. Pak ještě plno hraček, drobných plyšáků, protože ty velké bych nepropašoval, aniž by si toho všimla, herní konzoli a spoustu her, stavebnice a bloky s pastelkami a barvami. Přemohl jsem se a dodal i panenku, ale k mému uspokojení byla spíše na okraji zájmu, líbily se spíš víc stavebnice. Byla nadšená a já zase na chvíli spokojený. Později jsme si pustili tři oříšky pro popelku, popíjeli každý svoje šampaňské a ujídali cukroví.

 

Kmotr.

 

Byl konec února. Byli jsme všichni tři na procházce, sněhu bylo už jen asi nad kotníky a teď jsme chodili na procházku skoro každý den. Bylo to příjemné zpestření a trocha pohybu neuškodí ani jednomu z nás. Ještě mrzlo, ale vždy jsme byli dobře oblečeni a při chůzi a hraní jsme se prohřáli ažaž. Zrovna jsme procházeli lesíkem kolem zamrzlého potoka, když se nad námi ozvalo hlasité vysoké KRÁÁ. Lekl jsem se tak, že jsem padl na zadek do sněhu a vytáhl z batohu pistoli. Žádné jiné zvíře kromě Kmotra jsem neviděl už od Konce, tak není divu, že jsem se tak lekl. Lišák se Zuzkou taky hned zpozorněli, přestali si hrát a koukali po zvuku. Byla tam. Šedočerná kavka seděla vysoko na větvi a koukala na nás. Zběsile jsem se začal rozhlížet kolem, ale neviděl jsem nic, co by naznačovalo nějakou změnu nebo přítomnost dalších živých tvorů. Pár dalších minut jsem na ptáka nechápavě zíral a horečnatě přemýšlel, ale na nic jsem nepřišel, tak jsme šli dál. Co však kavka způsobila, bylo, že jsem začal zase více přemýšlet o tom, co se mohlo stát, o budoucnosti, jak si budeme obstarávat jídlo, o Zuzce a jak zvládnu výchovu dítěte v postapokalyptických podmínkách a další podobné neveselé úvahy. Po chvíli chůze jsem si uvědomil, že jdu už asi dvě stě metrů v zamyšlení a že jsem sám, Zuzka ani Kmotr nebyly v dohledu. Zmocnila se mě panika, rozběhl jsem se po vlastních stopách zpět a běžel jsem a volal, až mě nepíchalo v plicích a chvílemi se mi rozostřoval zrak. Našel jsem jejich stopy a šel po nich až k zamrzlému potoku, stopy končily v díře v ledu, ale po Zuzce ani Kmotrovi žádná další stopa. Začal jsem přemýšlet, ten potok přece není tak hluboký a proud tak silný, asi je přesto strhl pod led. Kterým směrem voda proudí? Přinutil jsem se na chvíli uklidnit a sledoval jsem vodu v prolomeném ledu, ulomil dlouhou větev, kterou jsem odmetal sníh z ledu a hledal. Našel jsem ji po pár metrech, shodil ze zad batoh, skočil na led, který se pod mojí vahou okamžitě prolomil a odřel mě hned na několika místech, na chvíli mě ochromila křeč z ledové vody, až jsem zaskřípěl zuby, vody jsem měl v tom místě nad pás, tam, kde se propadli, musela být větší hloubka. Proud nebyl příliš silný, ale na malou holku stačil. Vytáhl jsem z vody nehybnou Zuzku a položil do sněhu. Nedýchala, ale puls jsem na krku nahmatal. Pokoušel jsem se uklidnit a začal jsem přemýšlet. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než ji chytnout ze stran za hrudník břichem dolů a začal jsem ji mačkat, vyteklo jí z pusy trochu vody a po několika zmáčknutích začala kašlat. Jak se mi ulevilo, nedokážu popsat. Musela být ve vodě jen chvíli. Držel jsem ji a čekal, až vykašle všechnu vodu a začne pravidelně dýchat. Co teď? Aspoň, že jsem si automaticky shodil batoh ze zad, mám tam suchý spacák a hliníkovou záchrannou fólii, rychle jsem je vybalil, Zuzku bleskově vysvlékl do gatěk a zabalil do spacáku a do fólie a kulhavě se rozběhl domů. Cesta byla utrpení, jednak jsem byl sám promrzlý a měl jsem na sobě mokré oblečení, přece jen pořád dost mrzlo. Klouby mi začínaly slyšitelně vrzat a nesnesitelně bolet, zatmívalo se mi před očima, nedostávalo se mi dechu, třásl jsem se a ještě jsem měl strach o malou. Když mě dělilo od tepla domova už jen posledních pár desítek metrů, vzpomněl jsem si na Kmotra. Ve strachu o Zuzku jsem na něj zapomněl! Zabolelo mě to a zastyděl jsem se, ale teď je třeba uvažovat racionálně. Nic s tím teď neudělám. Doma jsem nastavil termostat na nejvyšší teplotu, snad to baterie a soláry utáhnou, rychle přebalil Zuzku, která usínala, do suchého a zabalil do dek, teď už asi nemá smysl ji sprchovat teplou vodou, tak jsem ho několika pet lahví napustil horkou vodu a dal jí je coby termofory. Znovu jsem byl strašně vděčný za tenhle úžasný dům. Teď já. Rychle svléknout, pod sprchu, postupně jsem si navyšoval teplotu a trpěl jak zvíře, jak se podchlazené tělo postupně prokrvovalo a probouzelo k životu. Obléct do suchého a uvařit kýbl čaje. Vzbudil jsem malou, jednak abych ji zkontroloval a jednak abych do ní dostal čaj, zdála se v pořádku, kuckavě vypila celý hrnek a zase usnula. Já si kromě čaje dal ještě dvě deci medoviny a tabletku proti bolesti a lehl si vedle Zuzky, během chvíle přestal svět existovat. Zdálo se mi o tom, že mrznu a pak že hořím a že zase mrznu a pořád dokola a pak že slyším někoho volat „Kmotr.“ Vzbudil jsem se a zjistil, že část snu nebyl sen, ale že ono „Kmotr?“ řekla Zuzka. Přes svůj stav, sotva jsem se udržel vzhůru, jsem nevěděl jistě, jestli pořád nespím a jestli to není jen sen ve snu. „Prosím?“ Vážně se na mě podívala a řekla zcela jasně: „Kmotr?“ V tu chvíli jsem komentář její schopnosti mluvit nechal stranou a naprosto upřímně řekl, že je mi to líto a že tam asi zůstal a těžko zakrýval, že mi taky nějak vlhnou oči. Přitočila se ke mně, objala mě, chvíli potahovala a pak zase usnula a já po chvíli taky.

Marodili jsme spolu několik dní, spánek a jídlo střídali filmy a povídání si. Ano! Povídali jsme si! Po tak dlouhé době mi přišlo neuvěřitelné, že slyším mluvit někoho jiného než sebe. Pořád to sice nebylo nijak ukecané dítě, ale odpovídala, sem tam dokonce zvládla celou větu! „Chceš čaj?“ „Jo.“ Bylo z těch častějších, ale pak jsme se dostali k tomu, že mi řekla, jak šli za tou kavkou a Kmotr šel s ní přes potok a že se oba propadli do vody a pak že už si pamatuje jen, jak jsem ji nesl domů a pak se probudila doma. Že je jí to moc líto a že nechtěla, aby se Lišákovi něco stalo a že ho půjdeme hledat, že jí chybí. Nedělal jsem si iluze o tom, co se Kmotrovi stalo, ale souhlasil jsem, že až nám bude líp, tak že se po něm, půjdeme podívat. Dál jsem se ještě dozvěděl, že mě viděla a slyšela ještě dlouho předtím, než jsem ji našel, že slyšela troubit auto, různě hlasitě z různých míst a že mě dokonce viděla projet kousek kolem bytu jejích rodičů, na mou otázku, proč se neukázala, mi celkem očekávatelně řekla, že se bála. Ještě mi vyprávěla, co dělala, když zůstala sama. Napřed jen čekala, až se rodiče vrátí, a když snědla všechno, co bylo doma, chodila loupit do večerky přes ulici a nechávala tam peníze z tátovy peněženky, protože věděla, že se nebude zlobit, i když nevěděla přesně, kolik tam má nechat, že to vždycky nějak odhadla. Pak začala zima, tak si do pokojíku nanosila svíčky a ty zapálila. Divím se, že nezapálila barák a kdybych ji nenašel, později by umrzla nebo umřela hlady nebo něco jiného, opět mě trochu vyděsila zvláštní shoda okolností.

Uplynulo dalších pár dnů, už nám bylo oběma dobře, takže zbývalo dořešit záležitost s Kmotrem. Vůbec se mi do toho nechtělo. Kdyby to přežil, už by určitě přišel domů a jít jen hledat jeho mrtvolu mi přišlo docela morbidní. Přesto jsme dopoledne vyrazili, překvapilo mě, o kolik sněhu je méně a že je dokonce pár stupňů nad nulou, po dobu „marodění“ jsem se skoro nepodíval z okna. Potok už nebyl zamrzlý, jen na okrajích zbývaly ještě ledové záclony a proud byl o něco silnější než posledně, byl březen a už se blížilo jaro. Od místa, kde se Zuzka s Kmotrem propadli, jsme šli podél proudu, nepromluvila za celou dobu ani slovo a držela se dál od břehu. Po nějakých sto metrech mě napadlo, že lišáka asi nenajdeme, ale šli jsme mlčky dál, až po mnohem větší vzdálenosti jsem zahlédl špinavou umolousanou kožešinu, šel jsem blíž, byl to on. Chudák, tak takhle skončil můj kamarád, který mi pomohl překonat největší deprese a strachy, nebýt jeho, už bych si nejspíš prostřelil hlavu. Bylo mi ho opravdu líto. Kouknul jsem na Zuzku, zůstala stát opodál, ale viděla ho a slzy jako hrachy se jí koulely po lících, i když ve tváři byla vážná. Z batohu jsem vylovil černý silný plastový pytel a Kmotra vytáhl z vody, byl z části na břehu, ale stejně jsem se trochu namočil a zábly mě ruce. Byl ztuhlý, jako kdyby byl ze dřeva potaženého kožešinou. Za celou cestu zpátky jsme nepromluvili. Pár set metrů od domu byla hromada dlažebních kostek z opravované silnice, na saních za přívěsem skútru jsem navozil asi dvě stě kusů blíž k domu a postavil jsem lišákovi úctyhodnou kuželovitou mohylu, která mi byla na výšku po pás. Myslím, že žádná liška v dějinách lidstva dosud neměla takový pohřeb. Docela jsem se nadřel, ale měl jsem pocit, že to Kmotrovi tak nějak dlužím, i když je to zvláštní, tohle si myslet o mrtvé lišce. Pak jsme ještě dlouhou chvíli stáli u hrobu, když se do Zuzky dala zima, vzala mě za ruku a šli jsme domů.

 

Jaro

 

 nás zastihlo v plné přípravě. Ne, že by jídla bylo málo, ale jídelníček byl omezený a hlavně nám chyběla čerstvá zelenina a ovoce. Vyplenili jsme několik zahradnických potřeb a na několik hodin denně se z nás stali zemědělci se vším všudy. Na louce za domem jsme pracně vytvořili několik políček, kde jsme postupně nasázeli brambory, cibule, ředkvičky, pórek, hrášek, kukuřici, mrkve, papriky, rajčata, salátové okurky a jahody. Přemýšlel jsem ještě o melounech, ale vzpomněl jsem si ze svých průzkumů okolí, že asi kilometr od domu je malá melounová farma, takže by tam i letos mělo pár melounů vyrůst. Sice v okolí bylo dost malých políček, kde by se dalo najít dost zeleniny v průběhu roku, ale jednak jsme chtěli mít něco hned u domu, ale hlavně to chtělo něco dělat. Práce venku byla příjemná, sice bylo ještě hlavně z rána docela chladno, ale svítilo slunce a bylo hezky. Políčka jsme udělali v blízkosti studny, na kterou jsem naistaloval silné čerpadlo poháněné malým naftovým agregátem a studnu zastřešil jednoduchým přístřeškem z vlnitého ondulajnu. Stačilo pak vždy jen nastartovat motor a během několika chvil políčka postříkat vodou a bylo zalito.

 Nicnedělání mi doslova devastovalo psychiku a tak jsem si vymýšlel různé činnosti, jen abych nemusel přemýšlet, jako třeba tohle zahradničení. Zuzka byla o poznání odolnější, nějak situaci prostě neřešila a rychle se přizpůsobila.

 

Zajeli jsme, tentokrát už autem, do Zuzčina starého bytu, kde si vzala pár osobních věcí, hraček, knížek a oblečení a společnou fotku s rodiči. Pak jsme zajeli do mého starého bytu, Zuzka chtěla vidět, kde jsem bydlel. Byt na mě působil hůř než špatné počasí a chřipka dohromady, zase jsem si vzpomněl na svou ženu, i když jsme spolu už nežili, pořád mi chyběla. Zuzce bych to jen těžko vysvětloval, tak jsem jí o manželce něco málo řekl a to, že mi chybí a nezabíhal jsem moc do podrobností. Zabalil jsem svou filmovou sbírku DVDček, externí harddisk s dalšími filmy a hudbou a z bytu jsme odešli.

Pořád bylo co dělat, starali jsme se o zahradu, jak jsme políčkům říkali, učil jsem Zuzku učivo první třídy a bylo to snadnější, než jsem se bál. Jezdili jsme „nakupovat“, koukali na filmy a třídili zásoby. Napadlo mě, jestli by soláry a baterie neutáhly i mrazák, po řadě měření a výpočtů s učebnicí elektrotechniky v ruce jsem došel k názoru, že dva zvládnou bez rizika poškození. Dovezli jsme dva obrovské pultové mrazáky, největší objem a s nejnižší spotřebou, jakou v elektru měli, umístil do sklepa a zainstaloval jsem je do sítě. Zní to zase jednoduše, ale zabralo mi to dva dny. K mé radosti fungovaly, jen přes zimu je asi budu muset vypínat, nebo jim aspoň snížit výkon, a protože jsem do nich ještě neměl co dát, zase jsem je vypnul, případně bych mohl zkusit vytvořit systém z dieselagregátu a tepelného čidla, které by automaticky zapínalo agregát vždy, když teplota v mrazáku stoupne nad určitou mez, ale s tím si můžu hrát celé léto, přes které mrazáky utáhnout soláry a baterie, protože se nebude topit a jinak budou jen ohřívat vodu.

Povídal jsem Zuzce o tom, jak jsem jezdil křížem krážem zemí a hledal někoho dalšího a shodli jsme se na tom, že občas takto vyjedeme a uděláme si výlet. Můj cestovní trafic byl připravený, jen jsem ho zkontroloval, pár věcí doplnil a další den ráno po zalití zahrady jsme vyrazili směr Brno, naplánovali jsme cestu tak, že dvě noci přespíme v autě a třetí den na noc budeme doma. Cestování nám společně ubíhalo příjemně, poslouchali jsme hudbu, sledovali okolí, občas zastavovali a troubili, při tom se stalo zvykem, že Zuzka vylezla po žebříčku na střechu auta, kde si sedla a pozorovala okolí dalekohledem. Po zimě už byla všude znát nepřítomnost lidské ruky. Předtím to bylo jen vše opuštěné, stejná města a vesnice, jen bez lidí a zvířat, ale teď všude rostla bujně tráva, domy a auta, vše bylo zašlé a špinavé, někde dokonce byly poškozené střechy a zas jinde rozbitá okna od vichřic a bouřek. Zkáza a zmar už začaly ruku v ruce postupovat, i když to nebylo nijak markantní, první známky už přece jen byly znát. Ale já nebyl sám, měl jsem Zuzku a tak jsem to bral tak nějak lépe.

Udělali jsme malou zajížďku a zajeli do mé rodné vesnice, podívat se, ani nevím proč, na dům svých rodičů. Když jsem tu byl naposled, tak jsem si řekl, že už se sem nevrátím, ale když jsem jel skoro kolem, nedalo mi to a zajel jsem to tady omrknout. Dům jsme dle očekávání našli prázdný, opuštěný a zanedbaný stejně jako všechny domy, i když jsem byl docela nervózní, když jsme se blížili. Udělali jsme si tady přestávku na jídlo, pak jsme procházeli dům a okolí a přitom jsem Zuzce vyprávěl, jak jsem tu jako kluk běhal po polích a po lese a hrál si na indiány a jak jsem tu měl pěkné dětství. Pomalu, spíše ze zvyku než vědomě, jsme došli k domu na opačném konci vesnice, kde bydlela kamarádka. Na první pohled tu bylo něco jinak. Před více než půl rokem, když jsem tu byl naposledy, jsem tu měl divný pocit, že tu někdo byl a že mě někdo sleduje. Tehdy jsem pocity zahnal jako paranoiu a jel pryč. Teď byl ten pocit ještě silnější, protože dům vypadal znatelně v lepším stavu, než ostatní domy a hlavně, k brance od silnice nevedl chodník a tráva vypadala.. ušlapaná! Opět se mě zmocnila značná nervozita, tentokrát rozumově odůvodnitelná. Zavolal jsem a chvíli čekal, ale odpovědi jsem se nedočkal. Zavolal jsem ještě párkrát, ale se stejným výsledkem. Znejistěl jsem, vytáhl z batohu zbraň a řekl Zuzce, ať zůstane na místě a zapíská na píšťalku, kterou nosí přivázanou k popruhu od batohu, nebo ať zakřičí, kdyby něco. S pistolí podél těla tak, aby nebyla vidět, jsem pomalu vstoupil do domu, přes předsíň až do kuchyně. Bylo tu značně tepleji než venku a kamna byla na dotek vlažná! Ale co mě praštilo hned do očí, bylo několik prázdných konzerv a lahví, které tu určitě minule nebyly! Rozbušilo se mi srdce jako o závod a já jsem rychle prošel celý dům a našel další známky něčí přítomnosti. V prvé řadě tu nebylo sychravo ani vlhko, takže tu musel někdo topit více dní, popel v kamnech byl ještě teplý a suchý. Našel jsem nanošené zásoby ve spíži, konzervy, rýže, těstoviny, trvanlivé mléko a lahve s různým obsahem. Někdo další žije! Teď už jsem si byl jistý, vyběhl jsem ven a řekl Zuzce, co jsem zjistil. Vypadala trochu zaskočená, ale řekla, že to je super a kde teda je. To jsem netušil, třeba ten dotyčný, no spíš dotyčná, podle oblečení na posteli, jen jel pro zásoby, nebo někde jezdí a hledá tak jako my. U domu žádné auto nebylo, to by trochu potvrzovalo mou domněnku. Až teď mě to trklo, co když ta dotyčná je moje kamarádka Renata?? Podivil jsem se sám sobě, že mě to nenapadlo dřív. Ještě jsem párkrát zavolal a pak se skoro lekl, když jsem se podíval na Zuzku, jaký měla nešťastný výraz. „Co se stalo?“ Vážně jsem nečekal to, co přišlo. Spustila se stavidla slz z velkých očí a vyčítavě zakňourala „ty si najdeš někoho jiného a mě už nebudeš chtít u sebe.“ Na tohle jsem nebyl připravený, tak jsem chvíli jen tumpachově zíral, než jsem se sebral a poskládal nějakou odpověď, s dětmi to neumím, tak bych nerad teď dojel na svou neznalost. „Tak za prvý, ještě jsme nikoho nenašli, i když bych byl rád, kdyby jo, a i kdybysme našli tisíc dalších lidí, tebe nikdy neopustím a budem pořád spolu! Hmm?“ „Slibuješ?“ „Jo.“ Znělo mi to samému hodně strojeně, ale mělo to kýžený účinek, slzy byly zastaveny, hezky jsme se objali a mohli zase normálně fungovat. Tyhle výlevy nesnáším a příště budu lépe připravený. Pokaždé, když někdo začal brečet, jsem nevěděl, co mám dělat a to mě uvádělo do nepříjemných rozpaků. Dnes jsem to zvládl jen tak tak, budu se víc snažit, ať se to neopakuje a nemusím to řešit. Vrátili jsme se pro auto a přeparkovali k domu, sedli si dovnitř, já zatopil v kamínkách a uvařil čaj a čekali jsme, kdo že to přijde. Nepřicházel nikdo. Čekali jsme celé odpoledne a pořád marně, udělali jsme si tedy večeři a v domě přespali. Ráno stále nikdo nikde, tak mě napadlo, že tady takhle můžeme čekat klidně týden. Důležité je, že o ní víme, necháme tu vzkaz. Zůstali jsme ještě do oběda, z trafika jsem vytáhl reflexní červený sprej a na silnici před dům i na jeho dřevěný plot napsal pečlivě promyšlené: Ahoj, byli jsme tu, najdeš nás v Ostravě, v noci hledej maják. Datum a podpis Viktor a po Zuzčiném naléhání i Zuzka.

Nic lepšího jsme nevymysleli a čekat na místě se mi nechtělo, takže jsme se vydali na cestu do Brna, kde jsme podle plánu projížděli, troubili, čekali a nakupovali. Vzal sem Zuzku na Špilberk a na Petrov, chtěl jsem ji vzít i na Kapucíny, ale rozmyslel jsem si to, přece jen kosti a vysušené mrtvoly nebyly nejvhodnější. Tím jsme strávili dva dny a jelo se zpátky, opět se zastávkou v onom domě. Tam stále nikdo nebyl, tak jsme v domě přespali a ráno jeli domů.

Po příjezdu jsme se zase starali o zahradu, už jsem viděl první malinké klíčky, učil jsem Zuzku podle osnov pro první třídu, i když jsem ji nedodržoval úplně přesně, například jsem odmítal vyučovat hudební výchovu vzhledem ke svým hudebním propozicím, tj. žádným. Z pravidelných denních procházek se staly spíše průzkumy, skoro pokaždé jsme navštívili jeden z domů v okolí a nezřídka si z něj odnášeli něco zajímavého. Dnes jsme udělali jeden takový objev. Ve sklepě domu číslo tři sta padesát jedna (do mapy okolí si zapisuji, kde jsme byli) jsem našel velkou krabici, kde bylo po padesáti kusech od tří barev velkých vojenských světlic. Byly to bílé, červené a zelené válce, které se zapalovaly úderem o zem, jednu jsem hned vyzkoušel a byl jsem překvapen, že hořela skoro tři minuty. Nález jsme odnesli domů a připomněl mi, že bych zase mohl dělat večer ohňostroje, Zuzce se to bude určitě líbit. Pokud se navíc ona neznámá z toho domu dostala někam poblíž, v duchu jsem jí začal říkat Renata i kdyby to nebyla ona, pak by nás podle ohňostroje našla spolehlivě, i kdyby byla na kilometry daleko. Pár hodin jsem si hrál s výrobou dálkově ovládaného spínače, který jsem vyráběl ze sady vysílaček a jednoduchých rozbušek. Namísto repráčku vysílačky jsem připojil modelářské servo, které zmáčklo tlačítko klasického zapalovače, po několika pokusech a úpravách vše fungovalo bezvadně. Vyrobil jsem zapalovač na dálkové ovládání a opět byl na svůj výtvor patřičně hrdý. Zuzka komentovala mé snažení slovy „a k čemu to je?“, což jsem hrdě přešel a jen jí řekl, že brzy uvidí. Zbývalo dodat ohňostroje. Po troše hledání jsem našel docela velký sklad, kde bylo různých ohňostrojů snad několik tun a na několik cest dodávkou zcela zaplnil betonovou garáž s plechovými vraty domu naproti. Vybral jsem si jeden obzvláště velký ohňostrojný kompakt a odvezli jsme ho na vyvýšené místo blízko majáku. Speciálně pro tento účel jsem přivezl velký prázdný sud, na který jsem ohňostroj postavil, zápalnou šňůru nasadil do svého dálkového zapalovače a zase odjel. Zuzka jen koukala a pořád nechápala, co dělám, ale neříkala nic. Teď stačilo počkat na tmu a z tepla domova ohňostroj spustit a koukat. Byl jsem docela natěšený, hlavně na to, jak bude můj výrobek fungovat. Devátá hodina večerní se blížila, už byla tma a s rádoby tajemným výrazem se ptám Zuzky, „chceš vidět ohňostroj?“ „Jasně že jo.“ Tak pojď nahoru. Šli jsme do prvního patra k oknu, ze kterého byl nejlépe vidět maják, vytáhl jsem vysílačku a dal ji Zuzce, aby zmáčkla správný knoflík. Chvíli se nedělo nic, ale pak i na tu dálku bylo jasně vidět, jak to tam začíná jiskřit a prskat a pak vystřelovaly k obloze do značné výšky petardy, které tvořili různobarevné obrazce a koule. „Jééé!“ mi bylo dostatečným důkazem, že se to Zuzce líbí. Ohňostroj trval skoro pět minut, přesto když skončil, se ozvalo nadšené „ještěěě!“. „Zase zítra.“ „Tak jó.“. Z takového tradičně novoročního počínání se stala taková naše skoro tradice takřka každodenní, naše procházky se protáhly o cestu k majáku a instalaci ohňostrůjného kompaktu. A to i v deštivých dnech, protože jsem „ohňostanici“ překrýval mikrotenovou fólií, která pak s prvními plameny shořela a nestála v cestě.

 

Zuzka

 

 byla hodně šikovná a už zvládala obstojně sama číst, oblíbila si pročítání dětských pohádkových knížek. Taky už byla samostatnější, pořád sice chodila ven všude se mnou, ale už jsem mohl být klidně v jiné části domu a ona třeba v pokoji, rozhodně jsem to považoval za pokrok. Taky se učila vařit, i když moje příprava pečiva a jídel z polotovarů nebyla tak úplně vařením, přesto už zvládala základní operace v kuchyni a pomáhala mi, docela jsme si v posledních dnes užívali jídla s přídavkem čerstvé zeleniny z naší zahrady a dělali jsme moučníky a dezerty z čerstvých jahod. Nikdy jsem jahody moc nemusel, ale teď jsem si je vážně užíval, zkusil jsem i šampaňské s jahodami a musím říct, že jsem si tuhle kombinaci oblíbil, stejně tak i Zuzka zkoušela své dětské šampaňské a tvářila se u toho náramně důležitě.

Nepřestával jsem myslet na Renatu, nebo kdokoliv ta neznámá žena byla. Maják stále fungoval skvěle, naše večerní ohňostroje byly taky jistě nepřehlédnutelné v okruhu mnoha kilometrů, z toho jsem usoudil, že se tady a tak i u ní doma pořád neukázala. Poslední měsíc jsme pravidelně, zhruba jednou týdně na den či dva vyjeli na výlet, jak tomu říkala Zuzka, a projížděli další města a vesnice po cestě, jednou jsme se zase vrátili do onoho domu té ženy, ale tam bylo vše při starém a bez náznaků, že by se tam v posledním měsíci ukázala. Napadlo mě, že prostě jen odjela jinam, podobně jako já jsem se přestěhoval „do lepšího“. V tom případě nemám šanci ji najít jinak, než projet Evropu křížem krážem. Podvědomě jsem sice pořád chtěl zůstat na území naší malé zemičky, ale hranice už neexistovaly, měl bych si na to zvyknout. Jak se už nebudeme muset starat o zahradu, můžeme si udělat třeba několika týdenní „eurotrip“ přes okolní země. Už jsme dva, možná tři lidé, co přežili, určitě někde musí být další, jen je najít.

 

Jídlo bude.

 

Byl krásný letní den, takový ten příjemný, že světlo je měkké, hmyz lehce bzučí, není moc horko a my se rozhodli, že se půjdeme projít tam, kde umřel Kmotr. K tomu potoku jsme nechodili a vlastně jsme tam nebyli od doby, kdy jsem lišáka vytáhl mrtvého z vody. Procházeli jsme podél potoka, mlčky, já zaujatý vlastními myšlenkami a Zuzka zaujatá pícháním klacku do země. Najednou skočila ke mně, ukazovala na potok a volala „co to bylo, co to bylo?“ Ničeho jsem si nevšiml, tak jsem šel blíž a nevěřil jsem svým očím! Byly tam ryby, malé a ne jediná ryba, ale celé hejno malých rybek! Ihned mi mozek začal vířit úvahami. Jestli jsou ryby i jinde, vyřešilo by to náš problém s jídlem, zeleniny si napěstujeme, kolik budeme chtít, ale ryby! Pokud žijí ryby, jak to, že ostatní zvířata a samozřejmě lidi jsou skoro všichni pryč? Jsou tu dva, možná tři lidé, jedna liška a jedna kavka, hmyz a to je vše, ale podle toho, že těch malých rybek je tu celé hejno, se to asi ryb a možná všech vodních živočichů netýká. Úvahy jsem zakončil tím, že se jde na ryby. Zajeli jsme pro rybářské vybavení, na které jsem předtím opravdu nemyslel, a jeli k nejbližšímu většímu rybníku. Na hladinu kousek od břehu jsem hodil hrst návnady a pochvíli se opravdu objevili! Nejsem zrovna pravý rybář a tak jsem poznal jen kapry, ale druhů tam bylo víc. Nahodil jsem tedy dvě udice, postavil do stojánků a čekal. Zuzka zatím pobíhala okolo a hrála si, ale já byl netrpělivý, jestli něco chytím. Už jsem byl pomalu znuděný, vytáhl jsem nůž a začal pro Zuzku vyřezávat lodičku z kusu lehce ztrouchnivělého dřeva, když zabral první. Vyskočil jsem, až jsem se trochu řízl do prstu a začal tahat, Zuzka začala vyvádět a poskakovat kolem, ale když jsem rybu vytáhl (nebyl to kapr) a zabil jsem úderem klacku přes hlavu, už nejásala a když jsem ji začal hned vyvrhovat, poodešla dál a tvářila se zhnuseně jako pravá dáma. „Jen počkej, jak si doma dáme do nosu,“ ji nepřesvědčilo. Za pár minut zabrala i druhá udice a my odcházeli domů s párem čerstvých ryb. Po tři čtvrtě roku na plechovkách jsem se na čerstvé rybí maso vážně těšil. Doma jsem je umyl, zbavil hlav a v marinádě dal péct. Ze zahrady jsem donesl pár brambor, byly sice ještě velmi malé, ale to nevadí, aspoň je nemusím škrábat a dal je taky péct. Ryby i brambůrky byly vynikající. Sice mělo maso hodně kostí, takže jsem je musel pečlivě vybírat, zato princezna už si nemyslela, že ryba smrdí, nebo je to něco špinavého a čekala na každé sousto, které jí dám. Vybírání kostí jsem jí nechtěl svěřit samotné, takže jsme jedli na střídačku a byla to i docela zábava. Zrovna, když jsem si nacpal plnou pusu, se otevřely dveře a stála tam Renata, moje dávná kamarádka a řekla „ahoj.“ Lekl jsem se, až mi zaskočilo sousto a Zuzka se schovala za mě. Nevěřil jsem tomu, co vidím. Co? Jak? I když jsem v to doufal, nečekal jsem to. Chvíli jsem na ni nechápavě zíral, pak jsem se trochu vzpamatoval a šel jsem ji obejmout, po cestě rychle dožvýkal a polkl, šla mi rázně naproti. Začali jsme o překot mluvit, nebo spíš blábolit ve stylu „kde se tady bereš?“ a „já tě tak rád vidím. Řekla, že se vrátila k domu a našla vzkaz a že ji napadlo, že jsem to já a hned vyrazila sem a večer po tmě hledala maják a místo toho viděla ohňostroj a jela tím směrem, ale pak se po tmě ztratila, tak spala v autě a hned ráno se vydala hledat to místo, pak jí došel benzín v autě, tak šla pěšky a zdálky viděla auto, jak jede, tak šla tím směrem a teď došla a viděla auto před domem, tak prostě vešla dovnitř. Nezmohl jsem se na víc, než „to je super!“. Vzpomněl jsem si na Zuzku a představil je. Zuzka se evidentně bála, ale přišla blíž a řekla „ahoj.“ Začali jsme si povídat, vysypal jsem na ni vše, co jsem dělal a viděl od doby osamocení, jak jsem hledal někoho dalšího a našel Kmotra a později Zuzku až do teď, pak povídala ona, že se doma probudila sama a nikdo nikde, tak taky začala hledat a pak začala objíždět známé, rodinu a kamarády a pak odjela na Slovensko hledat další příbuzné, takže jsme se minuli a pak byla celou dobu na Slovensku, kde našla dalšího přeživšího, chlapa kolem čtyřiceti, chvíli s ním bydlela, ale vyklubal se z něj blázen, který ji chtěl znásilnit a pak, když se mu to nepodařilo, tak i zabít, jen tak tak od něj utekla a když našla doma vzkaz, jela rovnou sem. Chrlili jsme na sebe zážitky o překot, pak mě napadlo, jestli nemá hlad a naservíroval jsem jí druhou rybu se zbytkem malých brambůrek a všechno snědla. Byla trochu pohublá, než jak jsem si ji pamatoval a byla trochu špinavá a páchla potem a nemytým tělem. Po jídle jsem jí nabídl horkou sprchu, za níž byla velmi vděčná, i když napřed nechtěla věřit. Jakmile šla do sprchy, posbíral jsem její oblečení a hodil do pračky a nachystal jí župan a velký ručník. Přišla ke mně Zuzka a nejistě se na mě koukala. „Neboj, nechám si tě.“ Rozzářila se a šla si hrát. Zatím jsem přemýšlel o tom druhém muži ze Slovenska, zdali by nás dokázal najít a jestli by nám mohl nějak ublížit. Jen tak pro jistotu jsem zkontroloval zbraně a munici, kulovnice, opakovací brokovnice i pistole byly v pořádku na svém místě a munice bylo taky dost. Ven nainstaluju pohybová čidla s výkonnými LED reflektory a víc se zatím asi dělat nedá. Renata vylezla ze sprchy jako nová žena, s ručníkem na hlavě a zabalená do županu. Na chvíli se ve mně vzbudila ta část, kterou jsem pracně potlačoval a i teď jsem ji potlačil, jen o poznání pracněji. „Ty se tu máš, teplo, teplá voda, světlo,“ komentovala dům. Provedl jsem ji celým domem a ukázal, jak co funguje díky čemu, vypadala docela nadšená a udivená zároveň. „Když si představím, že jsem teď žila jako divoch a ty si tady žiješ jako pán,“ usmála se. Znovu mě napadlo, jaká je pravděpodobnost, že najdu takový dům a jaká je šance, že přežijeme zrovna my dva a že se potkáme. Zeptal jsem se jí na toho Slováka, ale moc víc mi toho neřekla, jen že ze začátku byl v pohodě, ale pak mu nějak ruplo v bedně, když se ji pokusil znásilnit, tak ho nakopla do citlivých míst a utekla a že po ní střílel. Zeptal jsem se, jaká je možnost, že by přišel sem a dozvěděl jsem se, že ta možnost tu je, protože mu řekla, odkud pochází a pokud ji tam bude hledat, tak najde vzkaz a ten ho přivede tímhle směrem. Společně jsme nad tím přemýšleli a došli jsme k závěru, že bude nejlepší zajet do Hrádku a zničit tam vzkazy, které jsem tam nechal. Tentokrát zase tři jsme nasedli do trafika a jeli jsme zahladit veškeré stopy, které v Hrádku mohly zůstat a pro jistotu jsem mimo pistoli naložil ještě i brokovnici a kulovnici. Po cestě si Renata hrála se Zuzkou a rychle se skamarádili, přece jen to oproti mně umí s dětmi. Po příjezdu jsme zamalovali zprávu na silnici a dřevěný plot polili benzínem a spálili. To by bylo, krize je snad zažehnána. Renata si vzala z domu pár věcí a jelo se zpátky.

 

Jednu noc spala Renata v mé posteli a já na gauči, ale zajeli jsme hned po snídani pro postel a nábytek a vybavili jí její vlastní pokoj, po cestě jsme se stavili v několika obchodech, aby si nakoupila oblečení, plnou tašku věcí z drogerie a pár dalších drobností. Zabydlela se v pokoji a vypadala docela spokojeně. Sice se mi honilo hlavou, že bych jí navrhl společný pokoj a postel, ale nahlas neřekl nic a pečoval o ni jako pravý gentleman. Pro jistotu jsem chtěl zničit maják, ale jen jsem ho vypnul a nechal na místě připravený k dalšímu použití, třeba se bude ještě hodit. Naše ohňostrojové večery jsme za Zuzčiných hlasitých protestů taky zrušili. Společné dny ubíhaly rychle a příjemně, dále jsem se staral o zahradu a dům, byl jsem zbaven funkce kuchaře, když Renata rezolutně prohlásila, že od teď vaří ona, vlastně mi to ani nevadilo, nikdy mě to nijak zvlášť nebavilo a tak jako tak se ukázalo, byla o mnoho lepší kuchař než já a postupně se mi vracela má původní váha, a vzhledem k mnohem větší míře pohybu jsem měl i sílu, jako asi nikdy v životě. Navíc jsem tak získal asi hodinu času denně, který jsem mohl věnovat výrobě vybavení nebo čemukoli jinému a dalším bonusem bylo, že jsem neměl pořád Zuzku za zadkem. Ne, že by mi vadila, ale měl jsem tak větší svobodu. Do jisté míry. Dle domluvy musel každý z nás mít vysílačku, pokud není s tím druhým, nebo v domě. V praxi to znamenalo jen mě a Renatu, protože Zuzka byla vždy s jedním z nás, nikdy sama. Vysílačky měly své místo na botníku a stal se z toho rychle zažitý zvyk, vždy při odchodu ji strčit do tašky nebo kapsy.

 

Porybný.

 

Začal jsem se věnovat rybám. O rybník je třeba se starat a v zimě udržovat led na jednom místě otevřený a vodu okysličovat. Vyrobil jsem pro tento účel kombinaci jednoho solárního panelu a baterie, která poháněla motorek s jednoduchým mlýnkem točícím se z části ve vodě. To celé jsem namontoval na plováky a umístil na vodu kousek od břehu, přes léto bude udělátko jen okysličovat vodu, ale přes zimu bude hlavně zabraňovat části hladiny v zamrznutí. Takových hraček jsem udělal hned několik a umístil na nejbližší rybníky, kde jsem si rybolovem ověřil přítomnost ryb. Renata si užívala domácnost, elektřinu, tekoucí teplou vodu a kuchyň a já si užíval zase to, že můžu občas jít sám na ryby nebo jen tak na procházku. Renata byla předtím zdravotní sestra, základní zdravotní péči jsme tak měli zajištěnou a navíc sama od sebe začala studovat lékařské knihy a rozšiřovat si vzdělání. Život byl zase jednou docela fajn. Po depresích ani stopy, za Zuzku jsem nebyl jediný zodpovědný a mohl jsem si povídat i s někým dospělým. Renatu jsem měl vždycky rád, jenže v poslední době jsem ji začínal mít rád, tak nějak jinak a víc. Podle chování a náznaků na tom byla stejně. Vlastně se to dalo předpokládat, dobře se známe a teď jsme skoro pořád spolu. Bylo to po pár týdnech, co v noci přišla za mnou a pod županem neměla nic než holou kůži a přišla proto, aby mi to ukázala. Roztřásl jsem se vzrušením, do té doby jsem netušil, že je možné se roztřást vzrušením. Strávili jsme spolu úžasnou noc a od té doby jsme sdíleli pokoj. Díky mojí bývalé ženě jsem si nechal kdysi udělat vasektomii a teď jsme nemuseli řešit žádnou antikoncepci ani nic podobného a teď jsem jí za to byl dodatečně velice vděčný.

Zuzka naše společné bydlení ze začátku brala značně nelibě, ale pak si zvykla.

 

Zahrada

 

 se rozrostla co do velikosti i výčtu druhů, i když teď, skoro na podzim už tam bylo jen pár plodin ke sklízení. Sbírali jsme nejen na zahradě, co se dalo a co se nespotřebovalo hned, dávali jsme do mrazáků nebo zavařovali. Třešně, nebo později švestky, jablka a hrušky, naše zásoba byla slušná a nutno říct, lehce předimenzovaná. Mrazáky byly úplně plné už začátkem listopadu, kromě ovoce a zeleniny jsem nalovil ryb na celou zimu. U domu jsme vytvořili ještě jeden sklep na uskladnění zeleniny a brambor, vykopal jsem ho celý sám jen rýčem, krumpáčem a lopatou, holky odvážely hlínu a pak jsme vnitřní prostory obezdili, udělali masívní strop a celý zaházeli hlínou. Byla to práce poněkud odbytá, ale sklep byl plně funkční. Stavba nám trvala celý týden. Cachtáky, jak jsem říkal svým výtvorům na okysličování vody, fungovaly bezvadně, stačilo tam zajít tak jednou týdně a rybníky zkontrolovat.

Nakoupili jsme si spoustu deskových her, hlavně na zimu, a opět dovybavili dům vším možným. Renča dala obývaným prostorám vzhled domova, ženská ruka tu byla přece jen jasně znát, k tomu dovybavila kuchyň a já si zase dovybavil dílnu, která teď zabírala skoro polovinu garáže a měl jsem tam vše, co kutil může potřebovat, od sloupové vrtačky přes pásovou a kotoučovou brusku až po svářečku a celou stěnu ručního nářadí. Taky jsem ve svém království trávil dost času a téměř denně něco vyráběl či opravoval. Vše elektrické jsem napojil na samostatný dieselagregát, ať nezatěžuju ten domácí. Ještě jsem si tu udělal polici, na kterou jsem naskládal veškeré dílenské příručky a učebnice, ať tu mám po ruce vše, co můžu potřebovat a zároveň tak uvolnil místo v domácí knihovně.

Najednou jsem neměl strach z budoucna, jen takovou lehkou nejistotu, na kterou jsem celkem snadno zapomínal. Pečlivě jsme se všichni starali o zuby, protože zubař bylo to jediné, co nám chybělo. S Renatou jsme se hodně bavili o Zuzce, jak ji vychovávat a co dělat, až bude starší. Moje poznámka, že se vychovává sama, byla ignorována a nakonec jsme se shodli na tom, že dáme věcem volný průběh a uvidíme, jak se Zuzka sama bude vyvíjet po psychické stránce. Teď to vypadalo, že má náturu odolnou a přizpůsobivou, ale to tak možná je u všech dětí, ale doufal jsem, že to tak i zůstane i později.

Naše rozhovory se často stáčely k tomu, jestli by za pár let nebylo lepší přestěhovat se někam jižněji, kde se bude lépe pěstovat a do blízkosti nějakého velkého jezera nebo rovnou k moři, které nám poskytne dostatek ryb. Dům sice byl dobře vybavený i pro dlouhodobé obývání a měl dostatek náhradních dílů, solárních panelů i baterií, ale možná by bylo lepší je nepotřebovat. I tyto diskuze jsme často uzavírali tím, že je ještě brzy a že odejít můžeme vždycky, teď je nám tu dobře a nic nám nechybí.

Co bylo ale třeba udělat, byl větší „výlet“, jak to nazvala Zuzka. Naplánovali jsme podzimní trasu přes Polsko, Německo a Rakousko zpět domů tak, abychom byly doma před prvními mrazy a sněhem. O zahradu už nebylo třeba se starat, tak jsem připravoval auto na dlouhou cestu a upravoval pro tři osoby. Přední sedačky už byly pro tři osoby z výroby, to nebyl problém, ale jak přizpůsobit zadní prostor na spaní? Vyřešil jsem to tak, že původní postel jsem nahradil vyklápěcí postelí pro dva a nad ni vyrobil ještě druhou postel s ohrádkou pro Zuzku a k ní žebříček, aby se jí tam dobře lezlo. Se svým výtvorem jsem byl spokojený, jen Renče se moc nechtělo se vzdát pohodlí Domu. Ještě jsem sehnal opravárenskou knihu k trafikovi, ve které byl popis téměř všech oprav, které nás mohou po cestě potkat. Vyměnil jsem olej, namontoval nové brzdové destičky a dolil kapalinu do ostřikovačů, takže auto bylo přichystáno, věci naloženy, hned zítra ráno vyrazíme.

Při odchodu z domu jsem si nemohl pomoct a Dům ještě zabezpečil proti nezvaným hostům, zamknul všechny dveře a zavřel i vrata, která nebyla zavřená od té doby, co jsem to tady našel. Kdyby přece jen někdo přišel, na první pohled z dálky nepozná, že je něco jinak a že právě tento dům je obývaný. Možná jsem paranoidní, ale pro jistotu jsem asi po sto šesté zkontroloval zbraně, nikdo neví.

Sedli jsme do auta a náš „výlet“ začal.

První velká zastávka měla být Varšava, ale jak už bylo zvykem, jsme se zastavovali v každém městě, které jsme potkali. První zastávka tak byl Bohumín, kdysi špinavé město se špatným ovzduším, teď ještě špinavější město s vynikajícím ovzduším a mě vlastně poprvé připomnělo, jak čistý v posledních měsících vzduch je, i viditelnost byla skvělá a bylo vidět opravdu daleko. Zuzka zaujala své stanoviště s dalekohledem na střeše auta, já vytruboval a Renča vyvolávala megafonem. Dohodli jsme se, že budeme vždy patnáct vteřin dělat kravál a pak minutu poslouchat a tak několikrát za sebou. Nic se samozřejmě nestalo, takže po dvou takových zastávkách jsme vyrazili dál a stejným způsobem jsme druhý den odpoledne přijeli do Varšavy.

Varšava mě překvapila svou velikostí, představoval jsem si ji tak nějak menší. Nikdy dřív jsem tu nebyl, takže jsme to dalšího rána využili k opravdovému výletu do centra a návštěvě několika památek a muzeí. Připadal jsem si jako s rodinkou na výletě a vlastně to tak i bylo. Nejvyšší budova Varšavy, přes dvě stě třicet metrů vysoký palác kultury měl otevřený vchod, ale z prvotního nápadu vyjít až do nejvyššího patra sešlo, prostě se nám tam nechtělo šlapat schody po svých. Ani mě nestála možnost rozhledu do dalekého okolí za námahu spojenou se čtyřiceti patry výstupu. Podívali jsme se na královský hrad a pár dalších zajímavostí a zase se vrátili k našemu troubení a čekání mezi řízením. Za volantem jsme se sice střídali, ale pořád jsem to byl já, který řídil nejvíc a až když jsem byl unavený, tak mě Renča vystřídala. Opustili jsme Varšavu a vydali se po hlavních trasách k druhému velkému bodu na mapě – Berlínu. Po cestě jsme ani nesjížděli z hlavní trasy a zastavovali přímo na dálnici v blízkosti měst a větších vesnic. Zastavovali jsme i z jiných důvodů, než z těch troubících. Vždy, když jsme narazili na nějaké zajímavé místo, pěkný kousek přírody nebo hrad či zámek, zastavili jsme a šli se podívat a tak jsem se čím dál tím víc cítil jako na dovolené, kterou jsem vlastně už neměl roky. Bylo to opravdu příjemné a já si uvědomil, že jsem šťastnější, než jsem kdy byl za života ve společnosti. Někdy, jakmile Zuzka usnula, jsme se tiše vytratili z auta, abychom mohli uspokojit naše tělesné potřeby navzdory tomu, že už začínalo být na podobné hrátky venku chladno a teplota v noci pod deset stupňů.

Jestli mě Varšava překvapila svou velikostí, tak Berlín, ačkoli jsem ho čekal velký, mě zaskočil ještě víc. Ohromil nás svou architekturou a množstvím muzeí a dalšími památkami. Zdrželi jsme se tu déle, než bylo v plánu. Viděl jsem toho asi víc, než za celý předchozí život dohromady, dokonce jsme zašli do největší Berlínské ZOO, ale prázdné špinavé klece, voliéry a výběhy na nás působili velmi depresivně a Zuzka se začala bát, tak jsme ZOO rychle opustili, až by to náhodnému pozorovateli mohlo připadat jako útěk.

Zrovna jsem nemohl spát, mohlo být kolem druhé hodiny ráno, když jsem zřetelně uslyšel pukání a prskání vzdáleného ohňostroje. Opatrně jsem vzbudil Renatu a vyšli jsme z auta. Přímo ohňostroj jsme neviděli, jen slyšeli, ale přibližný směr jsme věděli, obloha na sever od nás světlala výbuchy. Popadl jsem baterku a vyběhl do nejvyššího patra nejbližšího domu. Nerad chodím v noci do budov, děsí mě to a za každým rohem čekám nějakého zombíka nebo něco podobného. V nejvyšším patře jsem si vybral dveře bytu, jehož okna jsem očekával ve směru ohňostroje a vyrazil dveře. Málem jsem dostal infarkt, jak jsem se lekl stojící krejčovské figuríny, chvíli to rozdýchával a šel k oknu. Skutečně to byl ohňostroj, možná tak tři kilometry od nás. Někdo buď jen slavil (což je asi blbost), nebo měl stejný nápad jako tehdy já. Rychle jsem prohledal byt a hledal něco, čím bych mohl zaznamenat směr, našel jsem kancelářskou izolepu, tužku a fix. Izolepou jsem přilepil tužku ke skříňce, pohledem spojil hrot s ohňostrojem a na skle udělal tečku v příslušném místě. Víc se teď udělat nedalo, vrátil jsem se tedy k autu a pověděl o tom Renatě. Se Zuzkou to ani nehnulo, spala jak zdrogovaná.

Zbytek noci už jsem neusnul a čekal jsem na rozednění. S prvním světlem jsem se chvatně, ale pokud možno tiše oblékl a vyrazil do bytu, kde jsem nechal své směrové „high tech“ zařízení a s mapou se snažil určit, kde ono místo je, stejně jako před skoro rokem na vysílači před tím, než jsem našel Zuzku. V Ostravě jsem to měl o poznání snazší, jednak Ostravu znám a pak je nepoměrně menší než Berlín. Po čtvrthodině snažení jsem na mapě určil „vejcoid“ asi půl kilometru na šířku a jeden a půl na délku, lépe to bohužel nešlo i proto, že tu byl poměrně plochý terén a já se díval z malé výšky. Po snídani jsme se sbalili a vyrazili tím směrem. Sotva jsme však ujeli pár set metrů, Renatu napadlo, co když to bude takový nějaký magor, jakého potkala na Slovensku, nebo snad dokonce přímo on. Nabídl jsem jí pistoli, ale tu rezolutně odmítla s tím, že by ji stejně nikdy nepoužila, takže jinak. Po krátké úvaze jsem začal hledat obchod zbraně střelivo a našel ho po asi čtvrthodině. Vybrali jsme tam pro Renatu dalekonosný pepřový sprej a věcičku zvanou tejzr, která má zhruba vzhled pistole jako ze star-treku, ale vystřelí až na deset metrů dva malé kovové hroty na tenkých drátech a do cíle pustí elektrický šok. Hlavice byla vyměnitelná a po použití se tak dalo znovu nabít, Renata si jich vzala hned deset a pouzdro na opasek. Já zůstal u svých zbraní, jen jsem si pro jistotu pistoli vytáhl z batohu a připnul taky na opasek. Připadal jsem si jako kovboj ze špatného westernu, ale teď už nejsem sám, musím bránit rodinu (kde se ve mně tyhle myšlenky berou?). Začali jsme prohledávat vyznačenou oblast a troubit a vyvolávat megafonem. Německy neumím, tak jsme vyvolávali aspoň anglicky (to sice taky vlastně neumím, ale aspoň je to lepší než německy). Byli jsme zhruba v polovině prohledávané plochy, když jsme si všimli, všichni tři skoro současně, kouře asi tři sta metrů od nás. Bylo to na nějakém velkém náměstí, které lemovaly vysoké budovy. Zaparkoval jsem v boční uličce v bezpečné vzdálenosti a nejprve pečlivě pozoroval okolí. Pak nesmlouvavě řekl holkám, ať zůstanou na místě (kde se ve mně vzal vůdčí typ by mě taky zajímalo), vzal si dalekohled, megafon a kulovnici a ve snaze být nenápadný se přískoky jak z béčkové akční komedie s Jackie Chanem blížil k dýmu. Zastavil jsem se zhruba sto metrů od dýmovnice, schoval se za nízkou zídku a sledoval okolí a uvědomil si, že jsem příliš blízko. Dotyčný mohl vyhodit dýmovnici z některého z vyšších pater a teď mě sledovat jako na talíři. Položil jsem kulovnici na zem, vzal megafon a zavolal, pořád anglicky, že jsem tu a jestli tu někdo je, ať přijde. Na ruce se mi objevil červený svítící bod a přesunul se doprostřed hrudníku. A do prdele. Co teď? Polil mě pot, pomalu jsem zvedal ruce. Ozval se hlas, zkreslený ozvěnou tak, že jsem nedokázal určit, ze kterého směru přichází a angličtinou ještě horší, než ta moje zvolal, ať odhodím zbraně. Pomalu jsem poslechl. Pak se ozvalo, ať jdu blíž, poslechl jsem znova. Pak z poza dodávky kousek ode mě vyšel kluk, asi tak desetiletý, ale mířil na mě zbraní, špatná kombinace, hned se m i vybavily obrázky ze zpráv z islámských zemí, kde své ideály „bránili“ právě takoví kluci se samopaly AK47. Pomalu jsem se blížil k němu, až jsem si všiml, že hlaveň má na skutečnou zbraň příliš malou díru, došlo mi, že je to jen airsoftová puška a svěsil ruce, opravdu se mi ulevilo a zároveň jsem měl na kluka celkem vztek za to, jak mě vyděsil tím svým červeným světýlkem. Vykročil jsem rychlejším krokem, v ten moment mě střela z jeho zbraně bolestivě štípla do prsou, takže to není až taková hračka, bolelo to jako švihnutí prutem. Naštval jsem se a rozběhl k němu, protože to nečekal, chvíli zaváhal, našil do mě další bolestivý štípanec těsně předtím, než se rozběhl. Po pár metrech jsem ho chytil, smýkl s ním na zem, sebral mu zbraň a o koleno ji rozlomil. Byla pevnější, než se zdálo a já si tak ještě narazil koleno. Začal jsem na kluka křičet, co si to dovoluje, že střílí na lidi a uvědomil jsem si, že mu nadávám česky a zarazil se, ale on řekl taky česky se silným přízvukem, „ale vy měl taky pušku!“ „Jo, ale když‘s mě střelil, tak jsem žádnou neměl!“ Jen pokrčil rameny a začal se sbírat ze země. Zeptal jsem se „umíš česky?“ „Ja, máma byla Češka.“ Začali jsme se bavit, teď už docela normálně. Zjistil jsem, že je tu sám, rodiče mu umřeli už před dvěma lety, že byli v tom letadle, co spadlo na Ukrajině, slyšel jsem o tom. Že ho pak strčili do dětského domova, kde si prožil docela peklo a trápili ho tam, až si přál, aby všichni zmizeli a mohl být sám. Jednou ráno se probudil a byl opravdu sám a bylo to fajn, ale že teď už je sám moc dlouho a že by zase chtěl někoho vidět a že včera slyšel troubení a volání, ale bylo to daleko a tak nevěděl, odkud to jde, tak v noci zapálil na střeše ohňostroj a čekal, jestli někdo přijde. Tenhle kluk rozhodně nebyl nebezpečný. „Jak se jmenuješ?“ „Karl, ale máma mi říkala Karle nebo Kájo.“ Taky jsem se mu představil, sebral mu hrozivě vypadající mačetu, kterou měl v izolepou přilepeném pouzdru z koberce na zádech a šel ho představit holkám, které z něho byly nadšené, hlavně Zuzka, která sice naznačila, že smrdí, ale hned pak mu začala ukazovat naše auto a vysvětlovat, kde co máme a k čemu to je. Takhle se nerozpovídala, co ji znám, asi ji chyběly děti a Karel byl jen o asi tak čtyři roky starší.

Poradil jsem se o Karlovi s Renčou a když jsem mu nabídl, že může jet s námi, pokrčil jen rameny a řekl „tak jo, warum nicht.“ Sem tam mu uteklo nějaké německé slovíčko nebo si pomohl anglickým, ale jinak mluvil česky obstojně a neměli jsme problém mu rozumět. Když už se stalo, že nějaké to české slovo neznal, vypomohla Renča, která, jak jsem dodatečně zjistil, uměla slušně německy.

 

Doprava.

 

Přišel problém s dopravním prostředkem, pro čtyři už byl malý i trafik a bylo třeba se poohlédnout po něčem větším. Nechtělo se mi trafika zbavovat, docela jsem si ho vymazlil a oblíbil. Vzpomněl jsem si na jeden starý český film a oblíbenou hlášku „rodina se dusí,“ a vyrazil hledat vhodnou náhradu. Trvalo mi to skoro dvě hodiny, ale podařilo se. Byla to velká, poměrně nová dodávka od mercedesu, pětimístná se spoustou místa vzadu. V následujících dvou dnech jsem předělával mercedes na obytný cestovní prostředek, ale koncepce zůstala podobná. Skládací dolní postel pro mě a Renatu a horní patro pro děti a na druhé, menší části policová stěna s boxy na jídlo a vybavení. Pořád jsme nechtěli přespávat v prázdných bytech a domech, párkrát jsme to zkusili a nebyl to příjemný zážitek, ta divná atmosféra, jakože se obyvatelé každou chvíli vrátí, nedala spát ani mě, ani Renče. Poučil jsem se ze svých drobných chyb z vybavování trafika a některé věci udělal jinak. Veškeré konstrukce namontované přímo na plech karoserie jsem podložil nastříhanými kousky koberce, což mělo za následek příjemné snížení povrzávání a polupávání zadní části vozidla při jízdě i spaní. Pak jsem na policovou stěnu přišrouboval malé pojistné závory, které stačilo odsunout stranou při vytahování boxu a odpadlo tak neustálé připevňování gumicuků. Karel mi docela pomáhal, podával mi nářadí a byl mi při ruce, ale moc toho nenamluvil. Pouze odpovídal na otázky a to ještě jen spíše holými větami, ale snažil jsem se na něj netlačit. Vypadal sice, že je bez následků, ale co já můžu soudit, jak se ukázalo se Zuzkou, dětské psychice rozumím asi jako veverka alternátoru a přece jen Karel byl taky ještě dítě.

Úpravy auta sice nebyly úplně nutné, klidně jsme mohli sednout do prvního volného osobního auta a za nějakých sedm hodin být doma, ale s Renčou jsme se shodli na tom, že dokončíme naši hledací cestu, teď už tedy spíš poznávací výlet, což mohlo zabrat ještě minimálně dva, spíše však až čtyři týdny.

Karel vypadal, že nás přijal zcela automaticky a my ho taky vzali mezi sebe jako samozřejmost. Já a Renča jsme se mu snažili dát nějaký prostor, Zuzka z něj však byla u vytržení a pořád ho tahala do nějaké činnosti. Karle, pojď dělat to a to, Karle půjdeme tam a tam a Karel nevypadal, že by mu to nějak zvlášť vadilo, naopak docela ochotně si se Zuzkou hrál a nechával se vtáhnout do jejích vymyšleností. Velice pozitivní však bylo, že jsme na sebe měli s Renatou mnohem víc času a velmi rádi jsme tak využívali vzniklé chvilky pro sebe, povídání si, plánování cesty i budoucnosti i na jiné, velmi příjemné činnosti.

 

 

Zase na cestě.

 

Naše cesta pokračovala Německem přes Hannover, po hlavních tazích přes velká i menší města jako Kolín, přes hory do Frankfurtu a víceméně zpět domů. Postupně jsme doplňovali výbavu a tak se stalo tradicí, že pokaždé, když jsme přespávali v nějakém městě, jsme po setmění vypustili nějaký ten ohňostroj, buď velký kompakt, nebo alespoň těsně po sobě pár velkých raket v očekávání dalších živých lidí. Při troubících zastávkách vždy děti vylezli na střechu auta a mlčky soutěžili, kdo dalekohledem zahlédne něco zajímavého, což se občas zvrhlo v další výlet a další zajížďku. Náš skromný jídelníček jsem občas zpestřil rybolovem a ani jednou se nestalo, že bych něco nechytil. Zuzku s Renčou to nebavilo, tak se věnovali vlastní zábavě a se mnou u vody seděl Karel. Moc toho neřekl a asi byl rád, že ani nemusí. U rybaření jsme tak ctili nevyslovenou dohodu, že u ryb jsou jediná slova pokyny právě kolem ryb. Ze zastávek na tankování se stala rutina, překonat zabezpečení zemních nádrží už pro mě bylo stejně rutinní jako čištění zubů, i když zrovna péče o zuby mi zabrala více času než destrukce zámků a tankování. Neubránil jsem se a začal si výlet, navzdory tísnivým okolnostem, skvěle užívat. Renča při cestě studovala mapu a každý hrad, zámek, muzeum či skanzen, který nebyl příliš daleko od naší trasy, jsme navštívili. Žádné vstupné, žádné omezení, kam jsme chtěli, tam jsme se podívali. Občas jsem sice narazil na zamčené dveře, které jsem nedokázal překonat, ale to mi nadšení nezkazilo. Musel jsem si v duchu přiznat, že tenhle postapokalyptický svět má i něco do sebe (ještě teda nevím, co byla ta apokalypsa, ale to se časem snad poddá). Jen po zkušenosti z Berlínu jsme se vyhýbali zoologickým zahradám a ani jsme o nich nemluvili, ze ZOO se stalo tabu. Týdny plynuly rychleji než dovolená a už byl začátek zimy. Cesta se díky poznávacímu stylu prodloužila na už více než měsíc a už bylo nutno pomýšlet na návrat do pohodlí Domu. Sprchování venku začínalo být nepříjemné, hlavně Renča začínala hudrovat, že jako žena má své potřeby. Nepřel jsem se s ní. Děti taky už každý hrad nenadchl tak jako dřív a i já už jsem se těšil domů. Jak rychle jsem se přivykl říkat osvojenému domu domov. Vnitřní rozbor jsem nechal na jindy a společně jsme upravili cestu tak, abychom byli do týdne doma. Jen několik „poznávacích“ zastávek a troubící zastávky jen ve velkých městech. Uspíšenou cestu, která měla za hlavní důvod hledání lidí jsem tak upravil a aspoň každých pár kilometrů aspoň troubil. Cesta i tak neubíhala tak poklidně jako ze začátku. Karel byl zase takový zasmušilý a moc nemluvil a ani Zuzka už tolik nepovykovala. Renča koukala z okna a tak jsme jeli mlčky. Aspoň jsem pustil hudbu, s výjimkou hučení auta bylo ticho a to mi začalo lézt na nervy. Tradičně jsem několikrát zatroubil, nikdo to nijak nekomentoval, už na to byli zvyklí a nikdo se ani nelekal. Při posledním zatroubení jsem periferním viděním zachytil vlevo od silnice pohyb. Bylo to tak nečekané, že jsem dupl na brzdu, zastavil a vyskočil z auta, protože ve stodvacetikilometrové rychlosti byl za tu chvíli zdroj pohybu kus za mnou. Renča vyskočila z auta taky a s napjatým pohledem se zeptala „co je?“, „zahlédl jsem pohyb“, v tu samou chvíli jsem našel ten „svůj“ pohyb. Káně. Asi sedělo na hrazení kolem dálnice a vzlétlo, když jsme projížděli. Teď už kroužilo kus nad námi, ale ten známý obrys jsem důvěrně poznával. Zíral jsem na ptáka a v hlavě se mi roztočil kolotoč. První Zvíře byl Kmotr, a když nepočítám ryby, tak jsem teď viděl druhého ptáka. My čtyři lidé, z toho dva přežili v Ostravě, Renča byla v tu dobu v Bratislavě a Karel v Berlíně, I ten chlap, co s ním byla Renča byl v den D v Bratislavě. V dalších velkých městech jsme nikoho dalšího nenašli, nebo se nechtěl nechat najít. I tahle varianta mě napadla, že náš ohňostroj třeba někdo viděl, ale ze strachu nereagoval. I Zuzka mě přece viděla i předtím a ze strachu se neukázala. Existuje nějaká spojitost? Nějaké vodítko? Hlava vymýšlela jednu šílenost šílenější než druhou, ale na nic kloudného nepřišla. Děti jen vykoukli z auta a když neuviděli nic zajímavého, zase si sedli. Využil jsem toho a odvedl Renču kousek stranou, ať náš rozhovor děti neslyší a podělil jsem se s ní o své myšlenky. Chvíli přemýšlela a jen pokývla hlavou, útrpně vydechla, pozvedla oči vzhůru a řekla: „nic mě nenapadá, ale však my na něco přijdem, teď se s tím netrap“. Jo, jasně, nemám se s tím trápit, tady zmizí až na pár kousků lidstvo i zvířectvo a já se tím nemám trápit. Ale nahlas jsem neřekl nic, jen se na ni usmál a znovu jsme vyjeli.

 

Rodina?

 

Tak to vypadá, že dovolená skončila, nebo jako se to vezme. Prostě jsme zase doma a doma taky nějakou dobu zůstaneme. Další průzkumnou cestu jsme naplánovali až na jaro, zimu strávíme v teple a snad i v klidu. Už jak jsme přijížděli, jsem byl rád, že jsme doma. Dovolená byla fajn, jenže už jsme cestovali příliš dlouho a už to nikoho nebavilo. Teď jsme si všichni užívali věci jako teplo, koupelna, televize i gauč (štěstí, že jsou v Domě koupelny dvě, jedna má dokonce malou saunu, v jedné se můžeme s Renčou zamknout a děti můžou používat druhou). Prostě pohodlí domova, které je vždy nejvzácnější po dlouhé cestě. Karel spal první noc provizorně se Zuzkou v pokoji, ale hned následující den jsme vyjeli na nákup a v následujících dnech vyklízeli a vybavovali další dětský pokoj a přizpůsobovali Dům čtyřčlenné posádce, jak nám začala Renča říkat, protože rodina asi nebylo to pravé označení. Pořád to byly v podstatě cizí děti a já se k nim choval spíše jako starší kamarád nebo bratr. Naštěstí nijak nezlobili, takže jsem v sobě rodičovské pudy ani nemusel hledat, naštěstí, nevím, jestli bych je úspěšně našel. Zato Renča, to byla máma na první pohled a obě přisvojené ratolesti to vzaly bez mrknutí oka.

Koukali jsme na Dobu Ledovou, usrkávali kakao a v případě plnoletých velmi drahé víno ze zásob pana Domácího a já si uvědomil, že takhle spokojený jsem asi ještě nebyl. Nebylo to jen tím, že jsem byl nějakou dobu úplně sám a lidstvo zmizelo atakdál, ale i něčím jiným. Nemusím chodit do práce a přesto mám, co si jen zamanu (v rámci možností postapokalyptického světa..) mám partnerku a dva nalezence, kteří nezlobí a já tak nemusím nijak překonávat svou běžnou nervozitu z dětí. Ve „společnosti“ jsem byl víc osamělý než teď, když celý můj svět tvoří tři lidi. Zvláštní, ale nechtěl jsem si teď příjemný pocit pokazit a tak jsem o tom nechtěl už víc přemýšlet a vzpomněl jsem si na Forresta Gumpa a jeho oblíbenou hlášku „myšlení není zrovna mou nejsilnější stránkou“ a zase jsem svou pozornost zaměřil na televizi, kde zrovna mamut a tygr mlátili lenochoda a děti se tomu rozjařeně smály.

 

 

 

Epilog.

 

Nazrg se podíval do trojrozměrné projekce, kde se poloprůhledně otáčela planeta, z větší části pokrytá vodními plochami. Tahle patřila k těm naditějším, na té poslední planetě nebylo skoro co sklízet, pomyslel si. Měl vysokou funkci vrchního sklízeče, ale jeho práce ho nebavila, radši by třídil minerály nebo kameny. Kameny a minerály měl rád, nebyly vůbec živé. Takhle musel sklízet živé tvory několikrát za rok. Někam letět obrovskou sklízecí lodí a tam udělat svou práci, domů vyložit náklad a pak zase někam jinam a pořád dokola. Jenže to nebyla funkce, ve které by se dala dát výpověď, ta by se rovnala smrti a Nazrg měl navzdory okolnostem rád život, ale zároveň by uvítal, kdyby se konečně nějaká planeta dokázala bránit, ale to se za dobu jeho úřadu, trvajícího necelých osmdesát tisíc let, ještě nestalo.

Z úvah ho vyrušil Bretzrg, zástupce vrchního sklízeče, když se postavil vedle něj u projekce a povzdechl si „tahle je pěkná“, a po chvíli dodal „a naditá! Celkem skoro dvě kvadriliardy živých tvorů a pod vodou je jich ještě víc, škoda že na ty pod vodou je naše teleportační technologie zatím ještě pořád krátká, ale i jen těch skoro chytrých je sedm miliard, tohle bude dobrá sklizeň. Při poslední sklizni bylo těch dvounohých sotva pár set tisíc, opravdu dobrá úroda. Vrchní sklízeči Nazrgu, standartní postup? Malou část jich nechat pro obnovení?“ „Ano“, řekl Nazrg „tak se dejme do toho, ať je to za námi“ a pro sebe si tiše dodal „tak, planeto #ER*317^B15, uvidíme se opět za deset tisíc let, tak se snaž“.

 

 

Olda Kudla 2016.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář